Dům modlitby, společenská místnost i škola života. Synagoga v Hořicích získává svoji původní krásu
Teď se vydáme do Hořic. Jednou z mála připomínek silné židovské komunity v Hořicích na Jičínsku je totiž tamní synagoga v Tovární ulici, která pochází z 18. století. Od roku 1952 objekt vlastní Církev československá husitská, které slouží jako modlitebna i místo pro pořádání akcí a setkávání.
Cílem je postupně synagogu v Hořicích vrátit zpátky do podoby, kterou měla před druhou světovou válkou. Naším hostem je farářka Církve československé husitské Eliška Zapletalová, která v Hořicích působí už více než 15 let. A právě ona se o synagogu stará. Od kterého roku v Hořicích synagoga stojí?
První, dřevěná synagoga byla v Hořicích postavena v roce 1725. Židovská komunita ke stavbě musela dostat souhlas od církevní i světské vrchnosti. Jak se židovské obyvatelstvo ve městě rozrůstalo, nemělo kde konat své náboženské obřady a konat je venku, to křesťanští spoluobčané nelibě nesli. Takže si vybudovali svoji první dřevěnou modlitebnu. Ta brzy přestala dostačovat kapacitně jejich potřebám a v roce 1767 si postavili modlitebnu kamennou, která dodnes stojí.
Jak velká byla židovská komunita v Hořicích, když stavěli synagogu?
Známe počty z poloviny 19. století, takže víme, že Židé v Hořicích tvořili desetinu obyvatelstva, což už byla silná menšina, protože Hořice měly v té době 4 000 obyvatel. Tedy 400 osob bylo židovského vyznání, což si myslím, že je významný počet.
Židé byli tvořiví a podnikaví, do Hořic přinesli zejména textilní průmysl. Jejich stopa je ve městě dodnes velmi citelná.
Eliška Zapletalová, farářka Církve československé husitské
Právě židovští podnikatelé měli velký vliv na rozvoj města. Zejména v textilním průmyslu.
To je dobré si připomenout. Jak byli Židé tvořiví a podnikaví, tak do Hořic přinesli průmysl, především textilní. Začali tam stavět tkalcovny a továrny, díky nim se Hořice rozrostly. Mělo to vliv na hospodářský, ale i společenský a kulturní rozvoj města. Stopa židovské komunity je ve městě dodnes velmi citelná a důležitá.
Čtěte také
K čemu všemu synagoga sloužila? Především asi jako modlitebna, ale také pro setkávání?
To vychází z řeckého významu slova synagoga, což znamená shromáždění. Pokud bychom šli do hebrejštiny, tak význam onoho slova je dům modlitby. A pokud bychom šli do jidiš, tak je to šůl, tedy škola. Takže dům modlitby, k bohoslužebným účelům, společenská místnost i škola života. Poznávání Božího řádu, našeho místa v něm a smyslu života. K tomu všemu sloužila synagoga.
Jaký osud postihl hořickou synagogu během druhé světové války, kdy židovské obyvatele bohužel stihl krutý osud? Byli odvezeni do koncentračních táborů a mnozí z nich už se nikdy domů nevrátili.
Synagoga byla uzavřená a zabedněná. Viděla jsem fotografie, kde jsou zatlučená okna. Takže chátrala, ale nepřeměnila se na sklad nebo něco takového. A myslím si, že díky tomu přežila. Na střeše synagogy zůstaly desky desatera, z čehož usuzuji, že za války byla atmosféra v Hořicích poměrně dobrá, nikdo nedostal onen hovězí nápad tento výrazný symbol strhnout a rozbít.
Církev si v 50. letech prostor uspořádala podle svého a vložila do něj veškerou svou energii. Základní charakter ale zůstal zachován.
Eliška Zapletalová, farářka Církve československé husitské
V roce 1952 se potom dostala synagoga do majetku Církve československé husitské?
Ano, protože naše církev se v Hořicích dlouho scházela k bohoslužbám u bratří evangelíků. A příchodem bratra faráře Václavka jsme začali hledat vlastní prostory, kde by se církev mohla scházet. Nakonec to vyhrála synagoga a rabínský dům, tyto objekty církev koupila od Židovské obce. Bohužel rabínský dům byl už v tak dezolátním stavu, že musel být stržen. Dnes pláčeme, že nemáme jakékoliv zázemí, chybí voda i toaleta. Církev veškerou svou energii vložila do synagogy, aby ji upravila ke svým duchovním a bohoslužebným potřebám.
Vy se ji postupně snažíte vrátit zpátky do podoby, kterou měla před druhou světovou válkou. Onu podobu ztratila synagoga kdy? V 50. letech minulého století, kdy chyběla obecně pieta k židovským památkám?
Ano. Bylo to přesně tak, po válce nebylo takové povědomí a citlivost k této oblasti. Takže církev si v 50. letech prostor uspořádala podle svého. Je to takový paradoxní dar, nebyl po válce materiál ani finance, takže interiér nemohli poničit, jako se to stalo v některých jiných případech. A základní charakter synagogy zůstal zachován.
Co nezůstalo? Vnitřní výmalbu a výzdobu přemalovali.
To vše bylo zabílené. Je tam velký problém s vlhkostí, ale některé hodně vzácné věci se nám dochovaly. Byla zazděna tři okna, která se nám už povedlo obnovit i s vitrážemi. To je velká věc, která se povedla. Já jsem doufala, že tam bude prostor pro aron ha-kodeš, židovský svatostánek, kde byla uložena Tóra. Při jedné rekonstrukci se objevil, byl jen zazděný, takže jsme jej nyní otevřeli a přiznali. Je to nejdůležitější a nejsvatější prostor v čele synagogy, kde je uloženo Boží slovo, Tóra, kde přebývá Bůh, který mluví. Také se nám podařilo natřít čelo zvláštního prostoru ženské galerie, to je můj oblíbený prostor. To je velmi pečlivá práce restaurátorů za minulý rok. Prostor se úplně změnil a svítí a září. Stojí za vidění.
Čtěte také
Vy působíte v Hořicích více než 15 let, jak vzpomínáte na chvíli, kdy jste do synagogy přišla poprvé?
To byly hodně rozporuplné pocity. Byl to nádherný historický prostor, ale bylo v něm plno věcí velmi pochybné kvality. Různých církevních křížků a obrazů, takže při prvním úklidu jsme to vše dali pryč a nikomu to nakonec nechybělo. Prostor se vyčistil, to byl vlastně začátek oprav a rekonstrukce.
K čemu využíváte synagogu dnes? Určitě také k setkávání.
Synagoga je především duchovní prostor, takže jej využíváme k bohoslužbám. Je to ale i prostor pro uzavírání církevních sňatků, hodně se snažíme, aby synagoga žila a sloužila. Aby to byl prostě otevřený prostor pro všechny příchozí. Takže se tu konají výstavy, koncerty, představení divadel malých forem, Noc kostelů, přednášky. Chceme, aby ten prostor sloužil a žil.
Naším hostem byla farářka Církve československé husitské Eliška Zapletalová, která se stará o obnovu hořické synagogy. Za to jí patří velký dík a obdiv.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
