Drátem do oka. Štěpánka Živčáková ve své knize popisuje zkušenost s depresí směřující k sebevraždě

Jak to tenkrát bylo? Je to 10 let, co jste se podruhé narodila?
Ano, je to tak. Slavila jsem teď 10 let od druhého narození.

Tím důvodem byla deprese, která vás přivedla až k pokusu o sebevraždu?
Byla to deprese, o které jsem ovšem vůbec netušila, že to deprese je.

Deprese nám dokáže krásně namluvit, že jsme úplně neschopní. Pěkně vás srovnává s ostatními lidmi. A co je tím spouštěčem netušíte.
Štěpánka Živčáková, autorka knihy Drátem do oka

Kdy vás začaly problémy trápit a jak se to projevovalo?
Bylo to nenápadné, vleklo se to. Deprese neuhodí ze dne na den, přichází dlouhodobě, člověk jen cítí, že mu není dobře. A já prostě netušila, že to je deprese. V hlavě jsem si vytvořila scénář, že mám nádor na mozku. A proto se mi děje to, co se mi děje. Přestala jsem se soustředit, šla jsem s váhou rapidně dolů, což byl vždy můj sen, být hubená. Říkal jsme si, pokud budu hubená, tak budu šťastná a spokojená v životě. Všichni mi říkali, co držím za dietu a že mi to sekne. Ale já jsem pro to nemusela udělat vůbec nic, šlo to samo a nepřineslo mi to radost. A začala jsem se stranit lidí.

Čtěte také

MUDr. Kopecký: Únava, bolest hlavy, nespavost, deprese a dušnost jsou nejčastější problémy po covidu

Takže nastoupily pochybnosti o vás samotné.
Deprese nám dokáže krásně namluvit, že jsme úplně neschopní. Mně ještě přidávala myšlenky typu "a k čemu tady jsi vůbec na světě? Proč tady jsi? Co jsi udělala dobrého pro svět?" A deprese vám krásně odpoví, podívej se, jsi úplně na nic. A krásně vás srovnává s ostatními lidmi.

Nevíte, co bylo spouštěčem těchto deprasí?
Dvakrát jsem byla hospitalizovaná, já říkám na psychárně, někoho to uráží, já říkám cvokárna nebo psychárna. A tam jsme řešili, proč zrovna já depresi mám. A je to tak komplexní onemocnění, že nelze vlastně říci, co přesně byl onen spouštěč.

Záludné na tom je také to, že člověk nedokáže rozpoznat, že jde o depresi. A že by měl vyhledat pomoc a začít se léčit.
Ano. Mne tato varianta vůbec nenapadla. A já s úsměvem říkám, že jsem kovářovic kobyla, protože moje mamka dělala v pedagogicko-psychologické poradně. Takže deprese a úzkosti, to nebylo nic, co bych neznala. A když u mě vypukla, tak mi nedošlo, že to je deprese.

Čtěte také

Nedostatek mastných kyselin může způsobit ekzémy, vypadávání vlasů, problémy s očima i lehké deprese

A pak jste si před těmi 10 lety i dokonale naplánovala sebevraždu.
Já jsem výborná plánovačka. Vše bylo opravdu naplánováno do detailu. Odcházela jsem z domu v pyžamu, protože už mi bylo všechno úplně jedno. Doma jsem nechala kartičku do knihovny a knížky, aby je naaši vrátili, protože jsem chtěla odejít s čistým štítem. Nechala jsem tam vypsané číslo bankovního účtu a k němu piny, aby bylo možné se penězům dostat. Nechala jsem tam našetřené peníze na svůj pohřeb, aby to bylo jednodušší. Takové věci když říkáte zdravému člověku, tak si bude ťukat na hlavu, že to není normální. S kamarádkou jsem normálně oslavila Silvestra a příchod nového roku. Pak nad ránem jsem se už těšila a vyrazila v pyžamu spáchat sebevraždu.

Slavíte vlastně ony druhé narozeniny vůbec?
Uvnitř v sobě ano. Jakmile si vše naplánuje, víze, že přijde úleva a klid. Protože v depresi jsou myšlenky tak silné a mocné, že jsem se dostala do fáze, že už mi nešlo ani spát. A spánek je pro nás nesmírně regenerační, tam si opravdu odpočineme. Ve spánku prostě máme chvilku klidu. A v moment, kdy už jsem ani nemohla spát, tak jsem si říkala, že to prostě nedám prostě. Už jsem se těšila na konec.

Psaní a mluvení je věc, která nás léčí. Pokud máme někde nějakou skulinku, nějaké trauma, mluvme o něm, pokud to ještě jde.
Štěpánka Živčáková, autorka knihy Drátem do oka

Vy jste chtěla skočit z Milohlídky.
Ano, to je rozhledna v Jičíně. Máme tam kopec Čeřovka a na něm stojí malá rozhledna. Ale když vyjdete na ten kopec, tak rokle pod vámi je pěkně hluboká. Měla jsem vše hezky naplánované, dala jsem si tam svíčku, chtěla jsem se hezky rozloučit, nechala jsem tam občanký průkaz, abych to záchranářům ulehčila. Měla jsme v telefon předepsané omluvné zprávy. Vyšla jsem jen v pyžamu s telefonem, přemýšlela jsem, jestli se rozeběhnu nebo udělám jen krok. A pak se mi hlavou mihlo, co když se mi to nepovede? Co když skočím a zůstanu pak na vozíku. Ale se svými myšlenkami. To byl ten nejčernější scénář, který jsem si vymyslela. Už ale byla odhodlaná, že skočím, ale v ten moment, když jsem chtěla odeslat své zprávy, tak se za mnou ozval hlas. Hlas důchodkyně.

Čtěte také

Úzkostné poruchy jako reakce na životní stres. Jejich léčbu vám osvětlí MUDr. Petr Hrubeš

Vůbec jsem nechápala, co tam dělá, proč tam je. A ona mne krásně oslovila. Ptala se, jestli mi někdo umřel? A já v ten moment byla plná zlosti, tak jsem odpověděla, že mi nikdo neumřel, ale já chci umřít. A ona to byla taková starostlivá babička a ptala se proč, co se mi stalo? A překazila tak můj plán. Nakonec mi řekla, jestli nechci jít na chvíli k ní domů, že kousek odtud bydlí. Že jí její syn stále slibuje, že ji naučí s počítačem. A já si v duchu říkala, že se asi zbláznila, že přeci nebudu řešit její počítač. Ale pak jsem jí slíbila, že jednou přijdu.

A přišla jste?
Přišla jsem. Není to tak dlouho, co jsem tu paní vyhledala a šla za ní, abych jí poděkovala.

Musíme také říct, že dnes jste šťastná, vdaná žena se dvěma dětmi.
A jedním psem.

Kniha je tedy o vašem boji s depresí?
Knížka popisuje stavy od mého pokusu o sebevraždu po první hospitalizaci. Je tam popsáno, jak to probíhá na psychiatrické klinice, jaké tam probíhají terapie, jaký je třeba rozdíl mezi uzavřeným a otevřeným oddělením.

Prý jezdíte i do škol besedovat se studenty. Je to trošku takový terapeutický pocit?
Nesmírně. Psaní a mluvení je věc, která nás léčí. Pokud máme někde nějakou skulinku, nějaké trauma, mluvme o něm, pokud to ještě jde. A velmi také záleží na tom, komu se svěříte.

Vaše knížka se jmenuje Drátem do oka a vyjde na konci května. Moc děkuji Štěpánce Živčákové z Jičína za krásný a poučný rozhovor.