Dominantou kuchyně je stojan na šunku. Ivan Vodochodský jede na španělské vlně

Labužník Ivan Vodochodský
Labužník Ivan Vodochodský

Dnešním hostem je kuchař milující herectví, nebo herec milující gastronomii. Ivan Vodochodský je moderátor, hrál role v seriálech i muzikálech a v poslední době ho hodně baví televizní seriály.

Narodil se v Praze a byl prvorozeným synem sládka Nuselského pivovaru. Vystudoval hotelovou školu a po vojně odjel do Hradce Králové. V divadle, které se tehdy jmenovalo Divadlo Vítězného února, pracoval jako kulisák, inspicient, barman a taky herec.

Váš tatínek byl přísný sládek. Chodil jste jako děcko do Lidušky, abyste si prosadil svůj talent a svou zábavu? Jak jste vlastně poznal, že vás to táhne k herectví?

„Otec byl vždycky nejdřív slyšet a pak byl vidět. Řval po pivovaře a byl legendárním sládkem. My jsme s ním prošli několik pivovarů a vedl nás ke skautskému stylu života. Dost nás s bráchou trestal a já neříkám, že neprávem, protože jsme byli celkem sígři a pro facku se nešlo daleko. Matka nás vedla ke kultuře, byla taky pivovarská – dělala v laboratoři – ale zároveň učila v Lidové škole umění na klavír, takže nás s bráchou přirozenou cestou dotáhla do lidušky, kde jsme oba začínali na klavír a já pak na kytaru.“

Obor číšník – kuchař, který jste vystudoval, jste si vybral sám?

„To zase je díky dědečkovi a babičce z tátovy strany. Babička dělala servírku v Akademické dietní restauraci Vodičkova ulice a děda dělal číšníka, šéf Vlachovky, motorestu ve Zdibech. Mě vzali na učňák do Alcronu, tam jsem nastoupil jako číšník, protože na kuchaře nebylo místo. Já byl tak strašný jelito jako číšník a nebavilo mě to a nenáviděl jsem ty veksláky, co tam chodili, že se po půl roce mistr odborného výcviku slitoval a zařídil, že mě přeřadili na kuchaře.“

Po vojně jste se rozhodl vyrazit do Hradce Králové do divadla. Kde se vzal ten nápad?

„To vzniklo díky partě z amatérského divadla. Já jsem v roce 1980 poprvé ochutnal Jiráskův Hronov a to mi rozložilo život na prvočinitele. Já do té doby nic takového nezažil a od té doby taky ne. Obrovská parta lidí a nadšení. Před vojnou jsem dělal přijímačky na DAMU, kam mě nejprve vzali a pak nevzali, takový záhadný způsob to tehdy byl, že museli vzít nějaké zahraniční studenty, tak mě vyšoupli. Na vojně jsem byl v Brně a chodil za kamarádama, co byli na JAMU. Rok po vojně jsem za nima jezdil a byli jsme velká parta. Jednou jsme se trošku stříkli na takovém festivalu v Bratislavě a oni říkali, že jdou do angažmá do Hradce, celý ročník kromě Vládi Javorského. Tak jsem řekl, že půjdu taky. Napsal jsem pod vlivem dopis, zavolal mi dramaturg a herec divadla Karel Knechtl, přijel za mnou do Alcronu a vzali mě.“

Ivan Vodochodský, Mojmír Maděrič a Josef Vojtek při premiéře muzikálu Galileo (6. 2. 2019)

Magdalena Dobromila Rettigová strávila poslední roky života v Litomyšli a v té době vycházely už její kuchařky. Řekněte mi s vaším vzděláním, co z té kuchařky je dodnes obecně platné?

„Víte, co mě nejvíc překvapilo? Copak ty recepty, ty jsou takové těžkopádné, ale základy fungují dodneška. Dá se podle nich vařit. Ale nejvíc mě překvapilo to učení, jak mají ženy a dívky vést domácnost a chovat se k manželovi, aby doma nebylo peklo. Má tam nádherné věci, kde dává rady, kterak s manželem komunikovat, aby byl rodinný krb zachovaný a o to šlo nejvíc.“

Četla jsem, že vaříte rád, ale nedokážete vařit v malém množství a těch porcí je vždycky i pro návštěvy které přichází, vždycky dostatek.

„Já vařím od dvaceti porcí výš. A ještě tak, že vařím tři, čtyři věci najednou. Navařím třicet porcí dršťkové, třicet porcí segedínu… Navařím, rozdělím do misek, zavakuuju a pak to rozvážím na zkoušky, po známých a tak.“

Máte v oblibě nějakou zahraniční kuchyni?

„Střídám to, ale teď momentálně jedu na španělské vlně. Bydlíme v novém domě a dominantou domu je kuchyně a v ní je stojan na šunku, kde permanentně je španělská šunka, Jamón ibérico pata negra, což je šunka nejvyšší kvality z prasátek, které se krmí jenom žaludama. Bydlíme tam půl roku a každý měsíc padne jedna šunka. Baví mě ta lehkost té kuchyně, baví mě tapas. Ač tak nevypadám, tak já nerad jím množství, ale rád ochutnám deset věcí po dvou vidličkách. To je přesně španělský způsob servírování.“

Se Zdeňkem Pohlreichem se znáte více než dvacet let a prý jste mu v roce 2011 ve Švýcarsku zprostředkoval svatbu a dokonce jste ho oddával.

„No, jako. Já byl zastupitel v Hradci Králové a měl jsem pravomoc oddávat, ale jen na území Hradce Králové. Ale pro kamarády jsem to dělal jako show, že je oddám, ale museli si pak dojít na matriku. Ale u Zdeňka jsme to tak udělali, protože bulvární novináři jsou, jací jsou, tak jsme to předhodili, jako že v tom Švýcarsku oddávám a oni to sežrali a číhali tam, byli dotěrní a navážno psali, že jsem ho oddal. Kdyby si ti blbci zkusili zjistit, že ani nemám tu pravomoc, tak by věděli, že to je fligna. Ale my se bavili královsky.“

Dá se říct, že nějaké jídlo je typickou východočeskou specialitou?

„Krkonošské kyselo, zcela jednoznačně. Když je v něm ještě ta správná houba stroček trubkovitý, které je poskrovnu, ale když je kyselo z kvásku a se stročkem, tak to je excelentní jídlo.“

Ivan Vodochodský natáčí s Alenou Zárybnickou

Mám z vás pocit, že každou věc, kterou jste v životě dělal, jste dělal naplno a nesmírně vás bavila, jako třeba produkce seriálů Ohnivý kuře a Modrý kód.

„Kromě vojny, kterou jsem nenáviděl, tak jsem měl štěstí, že jsem dělal vždycky jen to, co jsem chtěl. To se ne každému povede. Samozřejmě, bylo to za cenu různých útrap a neměl jsem kolikrát co jíst a za bolševika jsem šel z Alcronu na místo eléva do Hradce, tak jsem měl 750 korun hrubého, to bylo hodně ouvej období. Ale začal jsem k tomu dělat kulisáka a inspicienta, takže jsem si nějak poradil. V podnikání jsem několikrát kvůli špatným kamarádům krachnul, ale vždycky jsme se z toho nějak vyhrabali. Měl jsem výhodu a štěstí, že v životě můžu dělat jen to, co chci a nemusím se někam tlačit. To je strašná výhoda a vážím si toho. Ano, je to vykoupené tím, že nevíte dne ani hodiny. Luskne se prsty a je všechno jinak. U seriálu půjde sledovanost dolů a jdu od válu. Když bude nejhůř, tak se postavím zpátky k plotně.“

Jste také členem Rady Českého rozhlasu. Co vás teď zásadně trápí a co je potřeba rychle změnit, aby se neděly věci tak, jak by se dít neměly?

„S volbou nového ředitele zavládl v rozhlase relativně klid, lidé dělají, co dělat mají. Samozřejmě, jsou různé výkyvy, když se třeba oznámilo, že se bude snižovat počet zaměstnanců, tak atmosféru v rozhlase musel ředitel zklidnit, ale myslím, že to zvládnul se ctí. Držíme vedení Českého rozhlasu palce, aby posluchači zůstali.“

Na závěr nesmí chybět tradiční štafeta otázek. Minule tu byl podplukovník Ivo Zelinka, výsadkář a tady je jeho otázka pro vás: „Slyšel jsem, že jedete v kuchyni na španělské vlně, tak by mě zajímalo, jestli dokážete uvařit pravou španělskou paellu.“

„Jsem na španělské vlně a mám takové nutkání, že kdybych na to měl čas a peníze, tak bych se do Španělska odstěhoval na tři nevlídné měsíce v roce. Paella není moc velké hobby. Umět jí, to je teda kumšt. Jestli je s mořskými plody, králíkem nebo kuřecím, to je v podstatě jedno. Asi bych ji zvládnul, ale určitě ne tak, jako Španěl. Co mě baví víc, je Fidella. To je jako Paella, ale to je z krátkých, sekaných nudlí. To je žrádlo, to je nádhera.“