Dokumentarista Adler díky Auto Moto Revue poznal i Elišku Junkovou

Rudolf Adler se narodil v Brně a vyrůstal ve Znojmě. Po gymnáziu absolvoval katedru filmové a televizní režie na FAMU, kromě vlastní tvorby se věnoval studentům. V Praze na FAMU, v Olomouci na Filozofické fakultě Univerzity Palackého a taky na Univerzitě v Hradci Králové. V květnu oslavil osmdesátiny.

Bylo mu 22 let a studoval na FAMU, když Československá televize odvysílala jeho film Hugo Haas. Dnes má na svém kontě více než stovku filmových a televizních dokumentů, je autorem hraných filmů i rozhlasových her, za které získal řadu ocenění na domácích i zahraničních festivalech. Je ale taky praktickým dramaturgem, se svými bývalými studenty spolupracoval například na filmu Já, Olga Hepnarová.

Četla jsem, že jako malý kluk jste měl v plánu vlastnit ve světě tři vily. Měl jste představu, kde by měly být?

„Jedna rozhodně v Americe, jedna rozhodně u nás, protože se považuju za patriota. Mám takový český Bermudský trojúhelník, ve kterém se ztrácím. To je Praha – Hradec Králové – Znojmo. A třetí někde na Balkáně. Já třeba v dobách kdy jsem cestoval, jsem si velice oblíbil Sarajevo. Vždycky jsem si říkal, že to je přece důkaz toho, jak všechny kultury, národy a náboženství dokážou spolu koexistovat. Ale ukázalo se, že jsem se mýlil.“

Čtěte také

Čím jste se provinil, že jste v sedmdesátých letech mohl točit jenom Auto Moto Revue?

„To já vlastně nevím. Já jsem byl na vojně v armádním filmu a bylo to tak, že armáda si vybrala z absolventského ročníku na FAMU několik lidí, kteří tam strávili dva roky. První film, který jsem tam natočil, byly odvody na Slovácku, Za vojáčka mňa vzali se ten film jmenuje a za ten jsme tehdy dostali cenu na festivalu krátkého filmu v Karlových Varech a ten film šel hned do sejfu. Točil jsem takové ty filmy, které byly nepohodlné. Takže se stalo, že když byly prověrky po roce 1968, tak jsem dostal padáka.“

Co je základem toho, aby filmař mohl natočit dobrý dokument?

„Je to různé. Pokud jde i o žánrové zaměření. Třeba v mé filmografii existují dvě důležité linie, jedna spočívá v portrétních dokumentech a druhá se zabývá určitými zapomenutými rituály, do nichž proniká naše současnost. To jsou ty etnografické a antropologické dokumenty.“

Jak se změnili studenti filmu za tu dobu, co přednášíte? Co chtěli vědět před třiceti lety a co je zajímá dnes?

„Dnes mají daleko větší možnosti, které spočívají v tom, co máme všichni. Že jsme zahlceni smrští informací a vše je dohledatelné. Do té míry se změnil i přístup k realitě, že daleko více se pracuje se zprostředkovanými informacemi, nikoliv s osobní zkušeností. Já pokládám tu osobní zkušenost s materiálem, námětem za klíčově důležitou pro práci dokumentaristy.“

Jako pedagog musíte jejich práci také hodnotit. Jaká pravidla jsou pro to, abyste jako pedagogové v tomhle složitém oboru mohli říct co je správně?

„Můžete se sjednotit, shodnout s kolegy přinejmenším na dvou věcech. Na té profesní stránce, to znamená, jestli jsou řemeslné vklady v pořádku. Jestli se člověk ty základy naučil dobře používat a za druhé to poselství. Jestli tam cítíte, že i pro toho autora bylo důležité, co chce komunikovat s diváky.“

Na základě vašich dokumentů vznikla i dlouholetá přátelství. V jednom ze starších rozhovorů jste mluvil o automobilové závodnici Elišce Junkové. Jak vznikl její příběh a námět na dokument?

„To byla jedna z těch šťastných náhod Auto Moto Revue. Protože tehdy Eliška Junková měla významné jubileum a redaktor Dušan Neumann s ní natočil malý šot a při jedné příležitosti se v redakci mluvilo o tom, jestli by nemělo vzniknout něco většího a to byla ta šťastná náhoda. Já jsem se toho ujal, protože jsem si přečetl její vzpomínkovou knížku a Elišce se do toho napřed nechtělo, ale pak jsme se do toho dali a vlastně jsme se velice spřátelili. I přes ten velký věkový rozdíl. To byla skutečně veliká osobnost.“

Spustit audio

Související