Dodnes mě dojímá, když houká sanitka. Představím si, kam asi jede a komu pomáhá

Ty nemáš Mirku problém se vstáváním, viď?
Ne, vůbec ne. Já jsem ranní ptáče, já mám problém s tím, že už v půl deváté večer usínám na gauči.

Slyšel jsem o tobě, že právě hodně pracuješ ráno.
Všechny nápady, které ke mně přicházejí, tak přijdou ráno. Pokud tedy mohu použít ono slovo nápad.

Nová kniha Legendy českého záchranářství |foto: Milan Baják

Tvoje druhá kniha je na světě, jmenuje se Legendy českého záchranářství. První se jmenovala Legendy kriminalistiky. Tedy je to opět o tom, co vlastně děláš celý svůj život, ovšem kromě moderování v televizi a rozhlase. Díváš se pod ruce záchranářům. Ať už je to horská služba, lékaři, záchranka, piloti ve vrtulnících.
To je pravda. Tento projekt spatřil světlo světa už v roce 2006, respektive 2005, tam jsme ho začali vymýšlet. V roce 2006 byl poprvé uveden, tenkrát se to jmenovalo 112, pak to šlo na České televizi, byla to Tísňová linka, potom zase byla někde 112. Teď jsme se vrátili, je to asi pět let, na Českou televizi a doděláváme třetí řadu. Prvních 11 půlhodinových dokumentů bylo na téma kriminalistika a to vyšla knižně. Potom byli záchranáři a ti vycházejí právě teď. A mimochodem, teď už zase doděláváme další řadu kriminalistiky pro Českou televizi.

Dovolím si jako laik říct něco, co by žádný profesionální záchranář ani hasič neřekl. Opravdu se dějí zázraky.
Miroslav Vaňura, autor knihy Legendy českého záchranářství

Já se teď začtu. Píše se v předmluvě - jeden z mých nejsilnějších zážitků z dětství, je mi něco kolem pěti let a můj děda, profesionální hasič v důchodu, později velitel dobrovolných hasičů u nás ve Stěžerách, mě vezme do hasičárny. Venku potom zapálí malý oheň, dá mi do ruky hasicí přístroj a řekne: uhas to. A já to prostě uhasím. Tak to začalo, Mirku?
Úplně takhle to začalo. Akorát jsem tam nesměl napsat úplnou pravdu. Děda byl takový v uvozovkách kovboj, že to zapálil v prázdné garáži. Tam hořel oheň a řekl uhas to. Tak jsem to vlastně hasil už v uzavřeném prostoru tehdy.

Všem přeji, aby se s námi setkávali co nejméně. U hradecké záchranky se píší záchranářské dějiny

• Upravit
• Smazat

Záchranná služba vznikla v Hradci Králové v roce 1980. První výjezdová skupina, která byla součástí anesteziologicko-resuscitačního oddělení Fakultní nemocnice v Hradci Králové, vyjela k pacientovi 3. listopadu 1980. V roce 1992 vzniklo samostatné nemocniční oddělení Záchranná služba Fakultní nemocnice v Hradci Králové. 

Také tvůj strýc jezdil se sanitkou.
Ano, strejda jezdil se sanitkou. Samozřejmě můj taťka byl starosta dobrovolných hasičů ve Stěžerách, ale to už bylo později. Já si myslím, že celý život k něčemu tíhneš. Já například k muzice, ty také koneckonců. Ale není to jen jeden proud. A do toho to záchranářství. Pozor, i policisté a strážníci jsou dnes záchranáři. I v této knížce jsou zmiňováni. Mě dodnes dojímá, když jede sanitka. Představím si, kam asi jede a co všechno se tam musí dít. Třeba stojíš s autem v zácpě, v dopravní koloně, a vždycky, když se proplétá sanitka, tak si hned říkám, kam asi spěchá, kdo tam počítá každou půlminutu, kam ona jede. A mimo jiné dnes, to není žádné tajemství, právě už i policejní hlídky a strážníci mají v autech defibrilátory. Takže já když vidím ujíždět rychle policejní auto, tak opravdu mnohem častěji si říkám, ne že jedou někoho chytat, ale že jedou někoho zachraňovat.

Nová kniha Legendy českého záchranářství|foto: Milan Baják

Když jste tenkrát v roce 2005 rozjížděli pořad 112, přemýšleli jste nad smyslem, proč vlastně takové příběhy zveřejňovat a ukazovat lidem?
Přesně tak, my jsme nikdy nechtěli dělat bulvár. Pravda, že někdy nás do toho někdo i občas tlačil, ale to je podle mého cesta do pekel. Tam je několik rovin. Za prvé chceme ukázat, že i u nás v kraji, konkrétně v Hradci Králové, v Rychnově, v Náchodě, kde nás slyšíte, jsou opravdu profíci s velkým P. Ať už myslíme zdravotnickou záchrannou službu, hasiče, ale i ty policisty nebo městské strážníky. Někdo se kouká na televizi, sedí na gauči a obdivuje amerického policistu nebo německého komisaře Rexe. Prostě užívá si nějaký příběh a neví, že dva bloky od něho někdo opravdu zachraňuje život na mnohem daleko vyšší úrovni, mohu-li to tak říci, než v tom vymyšleném příběhu. To je jedna rovina - ukázat profesionální práci. Mimochodem, letecká záchranná služba Královehradeckého kraje je podle mě jedna z nejlepších v Evropě. Opravdu díky lidem, kteří jsou popsáni v té knížce. A druhá rovina. Diskutovali jsme hodně s psychology, proč vlastně takový pořad natáčet. Respektive, proč o tom třeba i vydávat knížku. A pan Slavomil Hubálek, ten už bohužel zemřel, ale byl to jeden z našich nejlepších psychologů, říkal, když se vám podaří natočit příběh tak, aby se do něj divák u televize empaticky vcítil, ukážete, jak to například skutečně vypadá u dopravní nehody, že je tam někdy hrozný zmatek a všichni dělají všechno, je pozvracený člověk, od krve a potřebuje zachránit. A když vy ukážete, že někdy třeba stačí jen tomu člověku zaklonit hlavu, on se třeba sám nadechne, tak když se vám toto podaří, a ten člověk u televize si to zapamatuje, je potom velká šance, když se nedej bože sám ocitne u dopravní nehody, že si vzpomene, že to ve vašem pořadu viděl. A to je možná daleko víc, než na některých místech, kde se učí teoreticky první pomoc.

Našel jsem v knize také vyjádření generála Miroslava Štěpána, který tě přivedl na další myšlenku, když se tě zeptal: jste doma připraveni na katastrofu? Pamatuješ na to?
To je pravda. On skoro nikdo není dnes připravený na katastrofu. A katastrofa to nemusí být žádný hurikán, stačí, když vypnou proud na dva dny. Všechno zmizí i mobil se vybije a není kde ho dobít. Takže asi každý ví, že by měl mít doma svíčku, zapalovač, možná baterku. Ale mě třeba nenapadlo, že bych měl mít doma tranzistorové rádio. Na baterky. Protože to bude v tu chvíli jediný příjem informací, když nebudu počítat sousedy. Tak i to je v té knížce.

Miroslav Vaňura se svou novou knihou Legendy českého záchranářství ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

Teď už to máš tohle všechno doma?
Myslím, že máme. Teď nevím, dlouho jsem to nekontroloval. Ale tranzistorák tam už je určitě. A o tom právě hovoří ony legendy. My jsme knihu o českých záchranářích pojali zase dvěma způsoby. Zaprvé legendy, to se opravdu týká lidí, kteří ono záchranářství, hasičinu, někam posunuli dál. A jsou to v podstatě žijící legendy. A znovu řeknu, že Královehradecký kraj se má čím chlubit. A potom tam jsou legendární případy. To jsou věci, které se třeba nevešly do onoho cyklu České televize. Máme tam příběh strojvůdce a zachránců ze Studénky. Pak jsou tam povodně roku 1997 zmapované očima záchranářů. Výbuchy plynu, mimochodem i tady v Hradci Králové ve Střelecké ulici byl jeden takový výbuch. Zástava srdce, to je prostě věc, kterou třeba Češi umí řešit opravdu na světové úrovni. A jeden metropolitní systém, který je v Praze. A pak máme jeden, který tady aplikuje letecká záchranka v Hradci, když to řeknu velice zjednodušeně. A to všechno jsou vlastně legendární případy, které záchranářství posunuly třeba o dvě třídy výš. Přišlo se na to, že jsou Češi šikovní. Ale bohužel se nejdříve muselo stát nějaké neštěstí, aby se to začalo řešit. Ale myslím, že i díky tomu se záchranářství posouvá. A v této knížce je popsáno jako legendární.

Takže je to takové vzdání holdu těmto lidem, záchranářům.
Přesně tak, konkrétní případy a konkrétní lidé.

Podání krevní transfuze v terénu se stalo realitou. Vrtulník má přenosnou transfuzní jednotku

• Upravit
• Smazat

Letecká záchranná služba Královéhradeckého kraje představila novinku - od začátku června disponuje její vrtulník přenosnou transfuzní jednotkou, která umožňuje podat krevní transfuzi prakticky hned po příletu na místo nehody. Na čísla, která potvrdí účinnost metody, se zatím čeká, nicméně podle lékařů to přinese přinejmenším zkvaltinění léčby.

Jak tě vůbec tenkrát záchranáři přijali, když jste v roce 2005 začínal? Vzpomínáš na to? Nechtěli možná o těch případech moc mluvit.
Dodnes je to těžké. Musím říct, že jim chci poděkovat, že nás pustili do svého obýváku, protože to není nic příjemného, když ti někdo kouká pod ruce. Je to postavené na velké důvěře, opravdu si toho moc vážím. O tu důvěru musíme stále pečovat, protože se rodí a dorůstají noví a noví záchranáři. A já jim chci takto veřejně poděkovat. Opravdu si je za to vše moc vážím. Protože, víš, po bitvě je každý generál. Ale tam, v ten okamžik, opravdu záleží na každém rozhodnutí. Každých pět sekund se oni v podstatě rozhodují při záchraně života, když je třeba zástava srdce. A teď si vezmi, že oni tam toho Vaňuru trpí. Vaňura to natáčí. Ale zase na druhou stranu, když si to potom pouštějí, tak se z toho mohou i poučit. Tedy doufám, že naše spolupráce přináší něco i jim.

A já věřím, že nová knížka přinese něco nejen záchranářům, ale všem, kteří si ji přečtou.
Chtěl bych vás všechny pozvat do knihkupectví, abyste mohli také oslavit české záchranářství. A Východočeši v té knížce hrají opravdu velkou roli. Víš, Jakube, já si totiž teď dovolím říct něco, co by tady žádný záchranář ani hasič neřekl. Byl jsem u toho, když například člověk, který byl 18 minut mrtvý, najednou ožil a se záchranáři se začal bavit. On si to pak nepamatuje přímo, on si pak pamatuje jen vůni benzinu v helikoptéře. Ale já jsem to viděl. A mohu říct, že se dějí zázraky. Když lidé dokáží bojovat o život i při zdánlivě prohrané bitvě, tak to nese své ovoce. Dějí se zázraky a já, jako laik, to dokáži říct a dokáži obhájit. Až si přečtete tuhle knížku, budete to vědět také.

Miroslav Vaňura se svou novou knihou Legendy českého záchranářství ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Jakubem Schmidtem|foto: Milan Baják

Krásná slova nakonec. Tak ať je těch zázraků co nejvíc i díky zázračným rukám lidí, o kterých píšeš. Moc děkuji, ať se ti Mirku daří. A knížka ať má co nejvíc spokojených čtenářů.
Děkuji za pozvání.