Děti a poznání

Minulý týden jsem všechny zbytečné pracovní i nepracovní povinnosti odhodil stranou a udělal si víkendový čas na syna. Kluk je věku, kdy společný den s otcem a u něčeho zajímavého určitě přivítá víc než běhání po ulici nebo sezení u bedny čili u počítače.

Hned ráno jsme se tedy vydali na Motoršou do ČEZ Arény v Ostravě a obdivovali nová i stará auta. Domluvil jsem mu posezení za volantem nového Fordu, prolezl si interiér Opelu v kůži, i když slečna, která rozdávala propagační materiály, velmi slušně mezi zuby procedila, že děti obvykle do těchto aut k volantu nepouštějí. Vyzkoušeli jsme zavazadlový prostor Citroenu, prostě jsme lezli do všeho. Jako otec jsem pro něj nastavoval záda, to kdyby přiběhl nějaký majitel a osahávání stroje malým klučíkem by se mu nemuselo líbit. Venku na parkovišti si pak prolezl americké "kadilaky", staré Velorexy a nádhernou motorku Ural i s přívěsným vozíkem. A když už jsem měl pocit, že kluk viděl všechno a musí být štěstím bez sebe, tak se před ním vynořil stánek s občerstvením plný hamburgerů. A to dítě mlsně zaprosilo - pojďme na hambáč. No, proč ne, když to chtěl, tak jsem mu k tomu přikoupil i kolu a díval se, jak to v něm mizí. A představte si, když jsme se ho doma zeptali, co bylo na tom dni nejlepšího, nejkrásnějšího, nejšťastnějšího, tak odpověděl, že ten hamburger byl prostě boží...

Je jasné, že do dušičky malého kluka jen tak nevidíte. Zavděčit se dítěti sobotou plnou krásných aut byl možná omyl. Kdybych ho vzal někam na hranolky nebo na hamburger, dali jsme si třikrát nášup, tak jsem otec s velkým "o". A to dítě se s tím zážitkem všude chlubí. Pro společné chvilky s dítětem stačí asi málo. Stačí jenom odhadnout, o čem sní a po čem touží. No jo, ale to je právě ten problém, jak to poznat. Já na to zjištění, že potřebuje hamburger, potřeboval celou sobotu.