Dagmar Ruščáková: Zbytečné otáčení

Celý život se musíme rozhodovat.Tedy zvolit cestu jedním směrem a tím nevyužít jiné existující možnosti, přičemž o některých z nich ani nemusíme vědět. Prakticky nikdy se nerozhodujeme s plnou znalostí důsledků takové volby.
Vždy tu existuje riziko, že věci nedopadnou tak, jak bychom si přáli. Potíž je v tom, že na křižovatce nikdy nevidíme za obzor, takže prostě nemůžeme vědět to, co se později jeví jako jasné a samozřejmé,
"Kdybych jel vlakem, tak jsem to stihnul!" může si zoufat nešťastník, který uvázl na nehodou zatarasené silnici. Nebo jednodušší: "Kdybych byl dva měsíce počkal, tak jsem to koupil za polovic!" Nebo strašlivé: "Kdybychom se nedohodli, že se tam setkáme, nemusela se ta nehoda stát a ona mohla žít."
A pak přichází ono dloubavé až týrající "kdybych býval" na naší straně, a často hloupý, nafoukaný a někdy i krutý "po bitvě generálský efekt" ze strany lidí, kteří se rozhodovat nemuseli, ale hlasitě kritizují. Ostatně, všimli jste si, kolik chytrých "po bitvě generálů" se pravidelně objeví v médiích, pokud se někde stane nějaký průšvih? Ano, velmi často stojí za špatným rozhodnutím chyby a lajdáctví, ale skutečně ne vždy.
Podstatné je, že obojí je naprosto zbytečné. Obviňování sebe sama za výsledky rozhodnutí, které jsme nedokázali dopředu odhadnout, je plýtvání vlastními silami. Člověk musí se svými chybami umět žít, umět pokrčit rameny a dívat se dopředu, i když ho to nutí obracet se zpět a máchat si čumák ve vlastní loužičce.
Lidové moudro říká: "Pozdě bycha honiti". A já vám k tomu dnes ze srdce dodávám: "Nenechte bycha, aby honil vás!"