Chtěl jsem nakouknout do země, co hýbe světem a vidět, jak žijí Američané. Na kole kolem USA
Má výprava neměla sloužit pouze jako cyklistický výkon, ale jako jakési alespoň částečné nahlédnutí do země, která hýbe světem, všichni o ní mluví, ale málokdo může říci, že ji zná. Chtěl jsem vidět, jak žijí běžní Američané, vidět známá města, navštívit muzea, galerie, národní parky, říká Radek Hroch z Hradce Králové. A tak vyrazil na kole kolem USA.
Představíme vám Radka Hrocha, který projel Spojené státy americké z východního na západní pobřeží, nebo chcete-li z New Yorku do San Franciska, jen tak pěkně na kole. A bylo to celkem skoro 10 000 kilometrů. Radku, kde jste byl přesně před rokem touhle dobou?
Přesně před rokem touhle dobou pravděpodobně někde v Coloradu. To už jsem měl za sebou poměrně velkou část cesty. Z New Yorku přes Philadelphii, města jako je Annapolis, Washington. Pak jsem přejížděl na Paleské pohoří odtud do Pittsburghu, to bylo působiště našeho hokejisty Jaromíra Jágra. Potom přes roviny z Ohia do Indiany, přes roviny Kansasu do Colorada Springs, což bylo moc hezké město. Na to jsem se těšil už jen kvůli tomu, že tam mě čekala několikadenní pauza, kde jsem se potřeboval trošku dát do kupy. Přijet do Colorada Springs bylo opravdu parádní.
Vy jste byl na té své cestě od dubna do září minulého roku, nějakých 5 měsíců. Co vás to napadlo takto vyrazit na kole, sbalit se a vyrazit na takovou štreku?
Já jsem v minulosti podnikl několik cest. To cestování začalo někdy ve věku kolem 18, 19 let, kdy jsem v té době bydlel ještě v Českých Budějovicích. Několikrát jsem si vzal kolo, sbalil jen spacák, celtu a třeba na víkend někam vyrazil. Pak postupem času jsem začal jezdit i dál, bylo možné jezdit i za hranice. Tak jsem třeba procestoval část Německa, Rakouska, Francie, Itálii, Slovinsko, Chorvatsko, to jsou všechno země, které mohu doporučit. A delší dobu jsem přemýšlel, že by bylo dobré podniknout i něco většího. A vzhledem k tomu, že jsem se pustil do podnikání, tak ty možnosti byli omezené. Udělat si dovolenou 2 až 3 týdny bylo maximum. O těchto dovolených jsem procestoval tady část Evropy. Po určité době mě třeba i to podnikání začalo trošičku už štvát.
Byl to stereotyp.
Přesně tak. Tak jsem si říkal, že nastal ten okamžik, kdy by bylo možné si uskutečnit nějaký sen. V minulosti jsem několikrát navštívil festival cyklocestování tady v Hradci Králové. A to pro mě bylo jakousi motivací, když jsem tam slyšel vyprávění některých lidí o tom, jak procestovali části Asie, Ameriky, Jižní Ameriky a tak dále. Tak jsem si říkal, že by nebylo špatné něco takového podniknout. Začal jsem přemýšlet o tom, kam bych jel. Na cestu kolem světa bych neměl, to bych asi nezvládl. Nicméně slyšel jsem vyprávění jednoho člověka, který cestu kolem světa podnikl. Trvalo mu to přes 2 roky.
Také na kole?
Na kole. Nakonec mi z toho vyšlo, že bych mohl navštívit Spojené státy. Ten důvod byl možná ten, že jsem si říkal, je to země o které se všude mluví, je to země která hýbe celým světem, ne každý má tu možnost Spojené státy navštívit. Když se bavím s lidmi okolo sebe, tak ano někteří tam byli, ale naprostá většina nikoli. Tak jsem si říkal, že vědět něco o zemi, která je asi nejfrekventovanější co se týče hovorů, že to asi bude ten správný cíl.
Podívat se té zemi prostě pod pokličku.
Ano, vidět jak tam lidé žijí. Protože vidět jen filmy určitě nestačí. Jsem hrozně rád, že jsem tu cestu podnikl.
Plánoval jste dopředu přesně trasu odkud kam pojedete, kde budete spát, co budete jíst, kolik peněz na to potřebujete?
Trasu jsem si naplánoval podle toho, že jsem si na mapě Spojených států zaznačil místa, která chci vidět. Některá města na východním pobřeží, potom téměř celé západní pobřeží od San Diega až po San Francisco odkud jsem letěl potom zpátky. Potom některá místa ve vnitrozemí, jako určitě Colorado, národní parky, které skutečně stojí za návštěvu, to je opravdu paráda.
Takže jste si do mapy udělal špendlíky a pak jste to prostě jen propojil.
Na mapách jsem si vytvořil trasu, kterou jsem samozřejmě ne vždy dodržel. Původní trasa měla mít něco přes 7 tisíc kilometrů a nakonec výsledná trasa měřila 9 900 a něco kilometrů.
Ani těch 7 000 vás dopředu neodradilo? Neříkal jste si, že to nezvládnete?
Musím říct, že neodradilo. Já když jsem se do Spojených států chystal, tak jsem měl obavy ze tří základních věcí. Ta jedna to byla samozřejmě zvířata, hadi, medvědi, pavouci a podobně. Se všemi jsem se setkal, ale nakonec to dobře dopadlo. Další věc byla, že to bude samozřejmě fyzicky náročné. S tím jsem počítal, ale nakonec se to nějak zvládlo. I přes ty kopce, horka, nepřízeň počasí někdy, to všechno přišlo, ale dalo se to překonat. A nakonec musím říct, moje ne úplně dokonalá angličtina. I z toho jsem měl obavy. Ale nakonec to taky vše dobře dopadlo. S Američanem, když se nějak se základy angličtiny v mém případě chcete domluvit a on se chce domluvit, tak to většinou dopadne. Těžko se domluvíte třeba s indiánem. Tam je to problematické.
24. dubna jste tedy přistál na letišti JFK. Kolo letělo s vámi?
Kolo letělo se mnou. To bylo takové dilema, jestli si pořídit kolo až na místě. Ale kolo jsem měl svoje. Protože je to kolo, které znám a vím, že se na něj můžu spolehnout. Je to trekingové kolo s mírnými úpravami, na kterém jezdím rád. Přílet do New Yorku byl pro mě takovým zvláštním zážitkem, protože jsem čekal jakousi reprezentativní budovu, ještě když nese toto jméno JF Kennedy. Ale ono to spíš připomínalo něco jako vybydlený panelák ze 70 let. Prošel jsem imigrační kontrolou, smontoval jsem si kolo, které bylo rozmontováno v transportní krabici a byl jsem připraven na ráno, kdy už jsem vyrazil nejdříve na Long Island a potom další dny na Manhattan, kde jsem strávil pár dní.
To bylo vaše úplně první životní setkání se Spojenými státy Americkými, ty první dny v New Yorku. Jak na vás působilo vidět ty mrakodrapy?
Já jsem nevěděl, co od toho mám očekávat. A New York si myslím, je pro někoho, kdo je ve Spojených státech poprvé, taková trošku rána do hlavy. Pro mě to byl specielně Manhattan a i třeba Brooklyn. Byl to takový trošku šok. Považuji New York za jakousi džungli. Kdyby někdo na světě hledal nějaké místo, kde budou zástupci všech národností a ze všech možných koutů země, tak si myslím, že je to právě New York.
Pak Washington DC. Tam jste navštívil Arlingtonský hřbitov.
Ano. Washington, tak to je město, které mě příjemně překvapilo. Je tam spousta muzeí, galerií, které určitě stojí za návštěvu. Arlingtonský hřbitov stojí za návštěvu, jinak pro zajímavost, hned vedle je budova Pentagonu. Je to jen přes řeku.
Těch měst byla samozřejmě celá řada. Kam jste jel dál?
Potom přes Apalačské hory, které připomínají možná Velkou Fatru, bych řekl. A co se přírody týče, tak je určitě zajímavější západní část Spojených států. Tam většina návštěvníků létá, půjčují si auto a projíždějí Californii, Nové Mexiko a Arizonu a tyto části. Jsou tam i zajímavá města jako je třeba San Diego, ze kterého jsem měl dopředu trošičku obavy. Je to u mexických hranic, oblast, která patřila dříve Mexiku. Říkal jsem si, že to bude taková trošku džungle, nějaká kriminalita a tak. Ale San Diego bylo pro mě příjemným překvapením.
A co lidé? Vy jste jel poznávat Ameriku, ne tak, jak ji známe z obrázků, z filmů a z televize. Ale zažít ji na vlastní kůži.
Lidé. Já musím říct, co bylo velkým překvapením. Myslím si, že o tom tady málokdo ví, že běžný Američan podle mě žije velmi skromným způsobem života. Jinak lidé jsou jiní na východním pobřeží, ve středu, středozápadě a zase na tom západním pobřeží. Na východním pobřeží tam je velké zastoupení černošského obyvatelstva. Když přejedete Apalačské hory, tak zase naopak tam je většinou bílé obyvatelstvo. Když přijedete do Kalifornie, tam se většinou mluví španělsky, tam jsou většinou Mexičani. A jinak všeobecně jsou ti lidé přátelští, milí, jsou ochotní pomoci. Negativní zkušenosti mám naprosto minimální.
Mám rád své vnitřní výzvy. Nechci se s nikým srovnávat. Učitel hudby putoval s kolem kolem světa
Petr Mazal, učitel hry na flétnu v Základní umělecké škole v Poličce, se rozhodl ujet na kole za 300 dnů délku zemského rovníku: 40 000 km. Nakonec zvládl fantastických 27 000 km. Za 150 dnů. Cestou prožíval dramatické okamžiky, kdy mu šlo o život. Dělí se o ně s námi ve své nové knize naplněné nádhernými fotografiemi i popisem těch nejemotivnějších chvil své cesty.
Když jedete ze státu do státu, tak je každý jiný?
Přímo na těch hranicích se to určitě nemění. Ale třeba typickým příkladem pro mě bylo přejet z Colorada do Nového Mexika. To byl úplně jiný svět. Tam přejedete dva horské hřebeny a najednou se mluví španělsky. Já jsem zrovna měl to štěstí, že jsem přijel do městečka Alamosa, kde byla jakási tuningová párty na hřišti. Tak jsem se tam šel podívat. Mluví se španělsky, zpívá se španělsky, úplně jiná kultura, úplně jiná architektura. A když potom přijedete do Santa Fe, je to úplně něco jiného, úplně jiný svět.
Váš cíl byl v San Franciscu. Co jste cítil, když jste měl tohle vše za sebou?
Bylo mi to trochu líto, že už to mám za sebou. A na druhou stranu jsem se neuvěřitelně těšil zpátky. Těšil jsem se na přátele, na moji přítelkyni samozřejmě, která mě nějakým způsobem podporovala psychicky. To byly ty pocity.
A poznání z Ameriky?
Musím říct, že mě to přineslo to, co jsem potřeboval, to co jsem chtěl, co jsem si od toho sliboval. Na to, aby člověk poznal Ameriku, tak si troufám říct, že by tam musel na kole jezdit aspoň 5, 6 let. A to samozřejmě nejde. Ale jakousi představu určitě mám.
Ale vy už se chystáte na další cestu na kole. Kam o bude?
Už mám sbalené věci podle seznamu který jsem několik let sepisoval. Takže vyrážím na cestu okolo bývalého Československa a to vně našich bývalých hranic. To znamená odsud nahoru na sever do Polska, potom proti směru hodinových ručiček přes Německo, Rakousko, Maďarsko, Zakarpatskou Ukrajinu bych rád navštívil a zpátky zase přes Polsko.
Kolik je to kilometrů celkem, máte to spočítané?
Předběžný odhad je zhruba 4,5 tisíce kilometrů ač se to nezdá, ale asi to tak opravdu bude. Zkoušel jsem to několikrát počítat.
To vlastně takový váš osobní dárek ke 100 letům Československa od roku 1918, které si letos připomínáme.
Já jsem si to původně totiž ani neuvědomil, ale skutečně to vychází na 100. výročí. To je možná souhra nějakých náhod.
Teploty nemají být v příštích dnech nijak vyjoké, to je možná ideální počasí na kolo?
Tyto teploty jsou určitě ideální, ale nejsou ideální deště během dne. Člověk se potom rád někde schová. A to jsem v Americe zažil třídenní deště a to skutečně není nic příjemného. Já doufám, že počasí bude fajn.
Ať vám neprší na cestě, hodně štěstí vám přejeme. A držíme palce. Až se vrátíte, tak určitě se tady u nás ve studiu zase musíte zastavit, abychom si o cestě kolem Československa popovídali. Bude to určitě zase zajímavé jako dnes o Americe.
Související
-
100 triků, jak přežít cestu okolo světa. Pozpátku kolem zeměkoule putovali Katka s Petrem
Ať už cestujete kamkoli, s kýmkoli a s jakýmkoli cílem, Kateřina Krejčová a Petr Ptáčník vám poradí, jak to přežít a ještě si to užít.
-
Nejkrásnější pohled na svět je ze sedla. Ovšem cyklistického....
Přejeme vám krásný den a taky možná šťastnou cestu, jestli nás posloucháte třeba někde za volantem. Protože teď to bude taky o cestě, dokonce o velmi zajímavé dobro...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
