Choreografka Eva Kuršová vede při škole pro neslyšící hradecké Divadlo beze slov: Tanec, to je život
Tančit začala ve čtyřech letech, v deseti pak přibrala krasobruslení. S bratrem trénovali tance na ledě a na soutěžích se setkávali i s několikanásobnými mistry světa Evou a Pavlem Romanovými. „Tehdy ještě nebyl zimní stadion v Hradci Králové zastřešený, tak jsme byli pěkně zmrzlí,“ vzpomíná na tréninky koncem 50. let minulého století Eva Kuršová.
Zvítězil u ní ale nakonec tanec, když po narození dcery už na krasobruslení nebylo tolik času. Vystudovala nakonec i klasický tanec na AMU a vyzkoušela si nejrůznější pohybové žánry.
Pohyb potřebuji každý den
O ukončení pohybové aktivity Eva Kuršová neuvažovala ani po úraze, který ji na několik měsíců upoutal na vozík. „Na nemocničním lůžku může člověk i tančit. Léčí si tím duši,“ usmívá se.
Čtěte také
V Hradci Králové při škole pro neslyšící vede Divadlo beze slov. „Neslyšící jsou velmi citliví na vibrace, úžasně pracují v týmu. Některá představení jsme měli se slyšícími a neslyšícími dohromady a diváci nepoznali, kdo slyší a kdo ne. Zvládají přitom i náročné akrobacie a rychlé rytmy. Ted třeba nacvičujeme irské tance.“
Pro choreografku a celoživotní optimistku Evu Kuršovou je ale ze všeho nejdůležitější pozitivní myšlení, které jí v životě už mnohokrát pomohlo. To se také stále snaží předávat svému okolí. „Ani na vteřinu mě nikdy nenapadlo, že bych skončila s tancováním. A síla myšlenky je obrovská. Co člověk vysílá, to se mu vrací. Takže si nestěžuju,“ říká Eva Kuršová.
Celý rozhovor redaktorky Jiřiny Šmídové s choreografkou Evou Kuršovou si můžete poslechnout v našem audioarchivu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
