Cestovatel Jiří Kalát: Každá země má spoustu krás, které člověk pozná až na druhé, třetí ochutnání

12. únor 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Každá země má spoustu krás, které člověk pozná až na druhé, třetí ochutnání

Jiří Kalát na svoji první cestu vyrazil stopem ještě na střední škole. Cestování se stalo součástí jeho života už před 20 lety. Navštívil mnohé země starého kontinentu, pracoval na Aljašce, žil v Estonsku, procestoval Guatemalu, Mexiko, Mauretánii. Nejraději ale, když může, míří do zemí Blízkého východu. 

Teď se cestovat příliš nemůže, ale Jiří Kalát nesedí se založenýma rukama, ještě s Jiřím Dolejšem vymysleli celorepublikový projekt Cestoklub, který má podpořit cestovatele a všechny, kteří mají vyprávění o cestách rádi.

Jiří Klát ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

O jaké zemi se vám teď zdá nejvíc, když usnete?
Pro mě to je Alžírsko, popravdě už asi poslední rok, protože ano, je to země trochu uzavřená, není úplně jednoduché se tam dostat a mně před rokem zamítli víza, protože se tam zrovna konaly prezidentské volby a bylo to takové složitější. A od té doby tam hrozně moc chci. Takže jakákoliv zmínka o Alžírsku mně vždycky zvedne tep a hrozně se tam těším.

Cestoklub je platforma, kde jsou pro všechny milovníky cestování k dispozici zajímavé přednášky z celého světa.
Jiří Kalát, cestovatel a publicista

Hned, jak to bude možné, Alžírsko. Zaměřme se teď na váš projekt, takzvaný Cestoklub. Řekněte nám detaily.
Jirka Dolejš za mnou přišel s myšlenkou, že bychom měli udělat cestovatelům platformu pro přednášení. Je to komunita lidí, co se známe už několik let, všichni jsme kamarádi. Protože najednou nešlo přednášet, tak jsme všichni z toho smutní. Máme to rádi a baví nás to. Tak Jirka přišel s tím, že uděláme platformu, kde bude možnost přednášet. Cestovatelé budou moci k nám přijít a natočíme přednášku, kterou poskytneme lidem.

Čtěte také

Máte přednášky z celého světa, nebo je nějaký kousek, který vám zatím chybí? Třeba Antarktida nebo nějaké málo obydlené oblasti?
Tipla jste to naprosto přesně, máme přednášky už ze všech kontinentů vyjma Antarktidy. Ale i lidi, kteří byli v Antarktidě, známe, takže i tohle zaplníme.

Kolik cestovatelů se vám zatím přihlásilo?
V této chvíli máme domluvenou spolupráci s asi šesti desítkami cestovatelů, ale nahráno máme zatím jen zhruba 40 z nich. Ono to přeci jen chvilinku trvá, než se všechno namluví a připraví.

Každá země má spoustu krás, které člověk pozná až na druhé, třetí ochutnání

Možná je to inspirace i pro vás přednášející. Zaujme vás něco u kolegů a řeknete si, tak to taky udělám na své přednášce?
Samozřejmě, já si myslím, že se všichni inspirujeme jeden od druhého. Za sebe, vždy, když vidím třeba přednášky Pavla Svobody, který má neuvěřitelné fotky a třeba časosběrná videa, tak si říkám, tohle musím někdy udělat. A stejně to nikdy nezvládnu, protože nejsem tak šikovný. Nebo člověk vidí přednášku Viktorky Hlaváčkové, která šla pěšky přes celý Kavkaz, to jsou stovky kilometrů, a říká si, to musím taky někdy zvládnout. Jenže pak vám dojde, že asi nejste úplně takový blázen. Ale člověk se motivuje pořád.

Čtěte také

Cestovatelé jsou lidé, kteří musí mít i určitý nadhled. Pomáhá vám to teď, když nemůžete dělat to, co máte nejraději?
Já si myslím, že ano. Respektive, v té cestovatelské komunitě panuje velice pozitivní atmosféra. Nemůžeme cestovat, nemůžeme přednášet, hodně z nás přišlo o vlastní živobytí, o to, co nás bavilo a živilo, ale kamarád Vláďa Váchal, také cestovatel, dělá třeba stěhováka. Někdo se vrátil do korporátní práce, někdo rozváží jídlo, někdo se vrhl na psaní a tak. Ale všichni to berou s tím, že teď to nejde, jdeme dělat něco jiného. Nějak to zvládneme a těšíme se, až to skončí.

Cítíte, že se cestovatelská komunita sjednotila a začala se víc podporovat?
My jsme se obecně vždy relativně dost podporovali, ta komunita byla vždycky velice přátelská, nikdy tam nebylo žádné zlo nebo něco takového. A teď je znát, že se ti lidé mají rádi, rádi se navštěvují, rádi si vypomáhají, takže myslím, že je to komunita docela semknutá.

Každá země má spoustu krás, které člověk pozná až na druhé, třetí ochutnání

Neuvažoval jste, že byste teď detailně zmapoval třeba i východní Čechy nebo nějakou zajímavou naši oblast?
To mě samozřejmě láká a snažím se být každý víkend venku, pokud je to jen trochu možné, ne vždy to vyjde. Ale procházíme Česko, máme bandu lidí s kterými už roky trávíme víkendové cesty v Čechách, kdy se snažíme objevovat taková ta druhá nejhezčí místa. Pokaždé někdo něco uvidí a řekne, tam nikdo nejezdí, tak tam jedeme. Vezmeme batohy a ujdeme třeba 50, 60 kilometrů.

Čtěte také

Kolik zemí už jste procestoval? Vedete si přesnou evidenci?
Já se přiznám, že nevedu. Myslím, že to bude tak ke třem desítkám zemí, plus minus. Ale přesně to nevím. Ono to je i tím, že já mám rád, když někde můžu zůstat delší dobu. Jsou země, kde jsem žil rok, jsou země, kde jsem byl půl roku, pár měsíců, protože mi přijde hrozně fajn, když člověk tu zemi pozná. A když už tam nemůžu být delší dobu, tak se tam vracím aspoň pětkrát nebo šestkrát, protože každá země má spoustu krás, které člověk pozná až na druhý, třetí ochutnání.

Na začátku jsem zmiňovala, že nejraději míříte do zemí Blízkého východu. Tak který stát konkrétně je vám nejbližší a proč?
Pro mě v tomto už dlouhá léta vede Izrael a palestinská území, abych byl úplně přesný. Rok jsem žil v Jeruzalémě, takže tu zemi znám velice dobře, mám ji procestovanou a dění v Izraeli a v Palestině se věnuji posledních 10 až 15 let. Studoval jsem to, věnoval jsem se tomu ve své bakalářské práci, takže to je moje velká srdcovka.

Každá země má spoustu krás, které člověk pozná až na druhé, třetí ochutnání

Co vám na té zemi a na tamních lidech přijde nejzajímavější?
Za mě to je určitě to, že ve chvíli, když se pohybujete po Izraeli nebo palestinských územích, tak kráčíte po místech, která znáte odmalička. Ty příběhy vám nějak prostě přejdou do krve a hlavně ty vztahy jsou tam dost komplikované. A mě to baví, protože je potom super, když tomu člověk aspoň trochu rozumí. To je pro mě to nejzajímavější.

Adrenalin je super a občas se člověk dostává do takových situací. Já se tomu nesnažím vyhýbat, ale spíš vyvarovat.
Jiří Kalát, cestovatel a publicista

Potřebujete zažívat na cestách i adrenalin, nebo je to především touha po poznání, po odhalování náboženských a dějinných souvislostí?
Pro mě to je vždy o poznání. Adrenalin je super a občas se člověk dostává do situací, které jsou třeba trochu divočejší, řekněme, což k tomu ale patří. Já se tomu nesnažím vyhýbat, ale spíš vyvarovat. Není to tak, že bych úplně hledal nějaké adrenalinové zážitky.

Čtěte také

Myslíte si, že většina cestovatelů to má takto nastavené, že se chtějí rozvíjet a získávat vědomosti?
Myslím, že každý z nás to má trochu jinak, protože každý cestuje kvůli něčemu jinému. Jsou kluci, kteří cestují kvůli fotografování, protože je to baví. Jsou lidé, kteří zase jezdí do hor, jsou lidé jezdící za kulturou, a podle mě, každá ta část slouží k poznání určitý části navštívené země. Nikdy to není jen o náboženství, nebo jen o horách. Je to propojené, takže každý poznáme vždy nějaký kousek.

Kdy vám bylo nejhůř a kdy jste měl opravdu strach v zahraničí?
Mně se před rokem touto dobou stalo, že jsem byl na jordánsko-izraelské hranici a Izraelci mě nevpustili do země kvůli nějakým věcem. To byla chvíle, kdy jsem se bál, ani ne tak z toho, že by mi hrozilo nějaké nebezpečí, to jako ne, ale spíš takový ten pocit, že se něco nepovedlo. Já nemám úplně rád, když se mi věci nedaří tak, jak chci.

To nemá rád nikdo.
Jak bych to řekl? Tam se ocitnete ve chvíli, kdy s tím nic nemůžete udělat. Můžete udělat cokoliv chcete, říct, cokoliv chcete, ale prostě v počítači je něco napsáno a tím to končí. A vy jdete prostě pryč a to byla chvíle, kdy jsem se bál. Protože já na takové situace nereaguji úplně dobře, jsem velice svobodomyslný člověk a hrozně jsem se bál, abych neřekl ještě něco horšího. Takže tam sedíte a říkáte si, Jirko, mlč, mlč, kývej hlavou a odejdi. To pro mě byla docela složitá situace.

Čtěte také

Nejsou ale tyto chvíle nakonec těmi, které vás naučí nejvíc?
Asi je to tak. A třeba pro mě je to tak, že někdy vyprávím o situacích, které vypadají děsivě, ale já vím, že situaci mám plně pod kontrolou a přesně vím, co se děje, a vím, co se děje kolem mě, vím, co si můžu dovolit. A to je v pořádku. Pro mě jsou nejděsivější chvíle, kdy si člověk třeba něco špatně naplánuje nebo připraví a zvrhne se to. Najednou ztratíte kontrolu nad tím, co se kolem vás děje. To mě děsí.

Cestovatelské vyprávění je přitažlivé pro mnohé z nás. Věříte, že nás poslouchají i lidé, kteří v cizině nikdy nebyli, a jsou spokojeni?
Určitě. Třeba moji rodiče patří přesně do tohoto typu lidí. Byli v cizině asi dvakrát za celý život a moje maminka začala cestovat až se mnou, jela za mnou do Izraele a tam se mnou zrovna smutně prožila jeden z největších teroristických útoků za posledních 10 let v Izraeli. Ale věřím, že cestování není pro každého, není to nějaká elementární potřeba k životu.

Jiří Klát a Pavla Kindernayová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Díky vám mají teď lidé k dispozici přednášky z celého světa na jednom místě.
Jsou to webové stránky Cestoklub.cz. Je tam v tuto chvíli už asi 50 přednášek, přibývají každý týden další. Teď připravujeme živé přednášky, budeme streamovat, takže lidé budou mít možnost se přímo ptát cestovatelů a trochu to oživit.

Říká cestovatel Jiří Kalát. Přeji hodně spokojených posluchačů vašich přednášek a ať vám následující dny přinesou zážitky, o kterých budete chtít přednášet. Na shledanou.
Na shledanou.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...