Cestovatel a fotograf Rudolf Švaříček: Věřím na náhody. Ty s prima vyústěním jsou nejkrásnější

Věnuje se především oblastem izolovaných etnik. Jeho doménou je Indonésie, ostrov Nová Guinea a také oblast Himálaje. Absolvoval ojedinělé horské výstupy, publikuje knihy, spolupracuje s televizemi, moderuje, pořádá výstavy. Extrémní dobrodruh, zároveň šarmantní společník a obratný diplomat. Gejzír myšlenek a nápadů s abnormálním nasazením a výdrží.

Čtěte také

Nepokoušej se změnit Himálaj, protože Himálaj změní tebe. Cestovatel Rudolf Švaříček a jeho láska

U kávy si dáme malý dotazník. Je nějaké místo, kam se rád vracíte?
To se určitě mění a vyvíjí. Dlouhá léta byla mojí největší láskou Nová Guinea, kde jsem toho prožil nejvíc. A jsou to vlastně i ty nejsilnější zážitky, kdy jsme tam šplhali na nejvyšší hory, na ledovce a poznávali tajemná etnika. Tam je největší koncentrace etnik na planetě, na 760 různých kmenů. V podstatě co oblast či údolí, to je jiná jazyková skupina.

Žijí tam kmeny, třeba Korwai, kteří nosí takové zvláštní lupínky na penisech. Kmen Kombai, kde si zase nasazují muži na penis zobák zoborožce. Další kmen, kde nosí ratanové suknice, v další si proráží nosní septum a nasazují si tam zobáky z rajky, nejvzácnějšího ptáka. Prostě neuvěřitelná škála odlišných kmenů. To byla asi největší má životní láska, Nová Guinea.

Bez čeho se na cestách neobejdete?
Já jsem zasažený muzikou, takže od dávnověku jsem vždy s sebou vozil wolkmana. Dnes máme muziku a audioknihy v mobilu, takže určitě pokud šlapu, je to takový pro mě styl meditace, tak vždy s muzikou nebo s audioknihou.

Čtěte také

Magickým Himálajem, ale i Bhútánem či Afghánistánem s fotografem a horolezcem Rudolfem Švaříčkem

Jaký je nejexotičtější suvenýr, který jste si kdy přivezl?
Všichni kluci máme takovou úchylku něco dovézt. Nějaký luk a šíp, sekeru. Tak mně se to trošku rozrostlo a přerostlo, navozil jsem věcí, že je z toho výstava Tamtamy času, Indonésie, nebo výstava Himálaj. Takže těch věcí je mnoho. Kdybych vypíchl jednu, když jsem od Annapurny vlekl takové schodiště, kmen stromu, do kterého generace bosíma nohama vyšlapaly ty zápisy. To mi přijde hodně emotivní, ale těch předmětů je obrovské množství, je to dnes v kamionech.

Strávit měsíc raději v džungli nebo v pětihvězdičkovém hotelu?
V tom hotelu si moc neumím představit.

Piknik s domorodci v Amazonii nebo v Himálaji se šerpy?
Tady je lákavé obojí. Obé bych si užil.

S kým byste se chtěl v životě ještě setkat? S kým byste si třeba dal večeři?
Kdyby to bylo možné, měli jsme dvakrát večer s Reinholdem Messnerem, který bude teď v Praze, takže to je těch mých snů. Ale byl by to asi také Edmund Hillary. Zeptat se ho, jaké to bylo poprvé na Everestu.

Lada Klokočníková a Rudolf Švaříček v rozhlasové kavárně|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Věříte na náhody?
Stoprocentně ano. A ty, které mají prima vyústění, tak to jsou ty nejkrásnější náhody.

Co vás v poslední době potěšilo?
Zdenek Thoma, můj guru, pan spisovatel, pan fotograf. Mám ho hrozně rád. A teď jsme se domluvili, že spolu uděláme knihu o Tibetu. Tak z toho mám velkou radost, protože Zdeněk už je v jistém pokročilém věku. A to, že ještě spolu stihneme udělat pěknou knížku o zemi, kterou miluji, která je mimochodem také náplní výstavy v Hradci Králové, tak na to se moc těším.

Čtěte také

Himálaj vypráví svůj příběh vysokých hor, budhistické kultury a úžasných potomků Tibeťanů

Máte nějaké životní motto?
Kdybych měl vybrat jedno, tak: Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu. To řekl doktor Livingstone.

Když se řekne Hradec Králové, co se vám okamžitě vybaví?
To je pro mě jasné. Tím, že tady máme dva roky výstavu o Himálaji v Muzeu východních Čech, tak jednoznačně Hradec je pro mě magický Himálaj.

A když se řekne rozhlas.
Protože rozhlas je přímo naproti Himálaji, naproti muzeu, tak je to místo, na které se z Himálaje, když jsem v Hradci, dívám. Dívám se na rozhlas.

8 fotografií

Celý rozhovor Lady Klokočníkové s cestovatelem a fotografem Rudolfem Švaříčkem si můžete poslechnout v našem audioarchivu.