Cestovat znamená poznávat a poznávat zase znamená přemýšlet. Kolem světa za 2,5 roku
Náš dnešní host původně asi ani netušil, když se vydal s batohem na zádech na půlroční cestu po stopách Hedvábné stezky, že z toho nakonec bude cesta kolem světa na nějakých 2,5 roku. Jsme rádi, že si na nás při tom svém putování našel čas cestovatel, a možná trochu i dobrodruh, Miloň Kašpar z Hradce Králové.
Nevyrušili jsme vás z nějaké aktuální cesty, že jste ji musel přerušit?
Já bych řekl, že bohužel ne.
Říkáte to hezky, bohužel ne. Takže asi cestujete co nejvíc to jde?
Vždy, když mám nějaký volný čas. Protože jsem normálně zaměstnaný momentálně, takže chodím normálně do práce a ve svém volnu se snažím vždy vypadnout ven.
Jaká je ta motivace k cestování? Potřebujete si odpočinout od toho života tady u nás a vyčistit si hlavu, zažít a poznat něco jiného?
Jednak to, co jste teď řekl, ale druhá věc je, já jsem vždy rád koukal na televizi na různé dokumenty. Ale nebavilo mě se na ně jen koukat, chtěl jsem to zažít na vlastní kůži, ta místa. To byl asi ten hlavní impuls.
Co jste všechno zažil z toho světa? Původně jste odjel na Hedvábnou stezku, to znamená do Číny, plánoval jste to původně jen na půlrok.
Ano. Plánoval jsem to na půlrok a byl z toho 2,5 roku nakonec. Což jsem sám nečekal. Nicméně člověk zažije hromadu věcí. Potká zajímavé lidi a vidí zajímavé místa, kam se hromada lidí ani nepodívá. Protože výhoda toho dlouhého cestování je, že máte spoustu času, nejste tlačený odletem zpátky domů.
Tak pojďme s tím baťohem vyrazit. Které země jste projel za těch 2,5 roku?
Z Čech jsem jel po zemi až do Singapuru, to znamená přes střední Asii, jihovýchodní Asii. Pak jsem přeletěl do Indonésie, odtud na Nový Zéland, z Novýho Zélandu do Mexika. A pak jsem jel v podstatě po zemi až do Argentiny a vrátil jsem se až z Brazílie. Takže opravdu kolem dokola.
Kde se vám líbilo nejvíc? Nebo která z těch zemí vás nejvíc zaujala?
Mám asi takové tři země. Každá země je pěkná a zajímavá. Ale tři země, které mě nejvíc zaujaly, tak to je Írán, Argentina a Kolumbie.
Tak pojďme do toho Íránu. Já jako laik bych si řekl, že tam není třeba moc dobrá bezpečnostní situace. Já bych se tam bál. Jak na vás zapůsobil konkrétně Írán?
Bezpečně, bezproblémově. Když odbouráte politiku, to je jedna věc, tak ti lidé samotní jsou naprosto normální, velmi přátelští. Ta kultura je hodně zajímavá. Já mám celkově rád Blízký východ. Byl jsem třeba i v Sýrii před válkou, což bylo velmi zajímavé a ti lidé byli strašně přátelští.
A co třeba jídlo v Íránu? To mě taky zajímá. A vůbec, jak chutná svět? Překvapilo vás tam něco z jejich kuchyně? Dali vám ochutnat něco ze svých specialit?
Samozřejmě. Co mě asi nejvíc zaujalo, že do všeho dávají šafrán. Což mě hodně překvapilo. Ta kuchyně je vynikající, nicméně z mého pohledu nic, co mě extrémně překvapilo. Protože jsem předtím už byl na Blízkým východě, takže ty kuchyně se samozřejmě prolínají. Jako když jedete do střední Evropy, tak taky ta kuchyně se nějakým způsobem prolíná a chutě jsou podobné.
Jiný kraj, jiný mrav. A co ty mravy, to mě zajímá? Protože na to člověk asi musí být nějak dopředu alespoň trošku připravený. Aby věděl, co se sluší a patří v cizích krajinách.
Člověk musí vědět, že nesmí být úplně obnažen, řekněme. V těchto zemích speciálně jsou na to docela dost citliví. Takže i chlapi by měli mít ideálně dlouhé kalhoty, tričko s krátkým rukávem, oni všichni nosí v podstatě košili s dlouhým rukávem, i když tam je celkem teplo, ale to je součást samozřejmě té kultury. To je jedna z věcí. Další věc, kterou jsem třeba já osobně nevěděl, když ukážete v krámě třeba v Čechách, že chcete jeden kus něčeho, tak dáte palec nahoru. Ale v Íránu speciálně to je hodně sprosté. To je, jako když někomu ukážete prostředníček. A já jsem to nevěděl.
Miloni, vy jste opravdu tu svou cestu kolem světa neplánoval? Byla to náhoda?
Byla to náhoda. Člověk samozřejmě sní o tom, že by jel déle, ale většinou je už v hlavě omezený finančními možnostmi, ani si to nedokáže představit. Já jsem chtěl jet, že si to zkusím, že se vrátím, splním si svůj sen a bude to super. A pak jsem to začal porušovat vždycky o dvě, o tři země. A ještě tady kousek a tady kousek. Šlo to postupně. To nebylo hned. A člověk má i krize samozřejmě, co si budeme povídat.
Jak jste řešil ty praktické věci. Kde se najíst, mít se kde vyspat, a nakonec i ty peníze?
Tak ty první dvě věci já, upřímně, moc neřeším. A neřeším ani když je to krátkodobé. To hodně lidí, co mě zná, tak říká, že jsem trošku blázen. Protože jsem schopný si koupit letenku, někam letět a vůbec neplánuji, kde budu spát. To je poslední věc, co řeším. Vím, co chci vidět, ale kde budu spát, to vyřeším nějak až na místě. Mám i štěstí na to, že rád komunikuju s těmi lidma. Protože rád fotím, tak člověk musí být těm lidem blíž. A dost často se mi stává, že mě ti lidé i pozvou k sobě domů. Neříkám, že bych se k nim úplně hrnul za každou cenu. Na druhou stranu, člověk má tu volnost a podle toho, jak se s nimi samozřejmě cítí, se rozhodnout.
A co se týče té otevřenosti lidí prakticky po celém světě?
Je pár zemí, kde byl trošku problém. Jako například Turkmenistán. I když je ta země zajímavá, tak si myslím, že to není úplně lidmi, ale spíš tím politickým systémem, co tam mají. Oni jsou docela i trestáni, co vím, trošku za to, když se baví s cizinci. Takže tam většina lidí měla i strach se se mnou bavit. Nebo se snažili ze mě jen vytahat peníze.
Čína je prý v tomhle směru podobná. Když se jich na něco chcete zeptat na ulici, tak se lidé otočí, nebo mávají rukama, že nerozumí, nechtějí se s vámi bavit.
Přesně tak. Já když jsem přijel do Číny z Kyrgyzstánu, tak jsem hledal hotel, protože jsem nevěděl, kde přespat. Všechny nápisy v čínštině, nerozuměl jsem a když jsem se kohokoliv zeptal, tak jen zavřel oči, mával rukama, že ne. A nikdo mi nechtěl pomoct, nikdo se se mnou nebavil.
Když jste narazil i na ty jazyky, tak co angličtina? Tu ovládáte, předpokládám.
Ano, plynule. Já si myslím, že občas možná i líp než češtinu. Což je trochu smutné, ale angličtinu a španělštinu znám. A trošku i ruštinu. Domluvím se.
Když se dostanete někam, kde ten jazyk nefunguje, tak se domlouváte rukama a nohama?
Rukama, nohama a většinou primárně vybírám angličtinu, protože vždycky, ať už z písniček a z podobných věcí, ti lidé znají pár slovíček. Ale pak jsou samozřejmě země, kde je blíž třeba ta španělština. A pak je lepší použít ji, protože oni budou spíš rozumět. Ale člověk se domluví všude. Zatím jsem se tedy domluvil všude. Stačí se usmívat a používat ruce a nohy. A ještě se člověk pobaví a je to v pohodě.
Měl byste pro nás třeba nějakou radu? Asi je potřeba si naplánovat dopředu nějaké věci?
Já vždycky na tu zemi plánuji většinou dvě, tři místa, u kterých vím, že je stoprocentně chci vidět. A v 99,9 procentech je vidím. Zbytek je hodně volně. Já třeba když jsem byl na Kanárských ostrovech, tak jsem byl asi tři dny na pláži a zbytek jsem stejnak coural všude možně po tom ostrově. Protože jsem to nevydržel. Co možná poradit, že člověk nemusí jet do Afghánistánu nebo do Sýrie a tak dále. Ale, já bych doporušil, vybrat si specifika té země. Je úplně jedno, jestli jste ve Francii nebo v Itálii. Ale je důležité nesedět jen u pláže. Můžete začít s tím, že jdete do toho městečka. A jenom se tam potulovat, snažit se povídat s lidmi. Jestli to člověk umí, nebo neumí, to je druhá věc. Většina lidí se tomu zasměje a je úplně v pohodě. Cítíte atmosféru místa.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!
Vladimír Kroc, moderátor
Zločin na Zlenicích hradě
Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...
