Cesta kolem světa aneb Dobrodružný život pianistky na zaoceánské lodi: Neměla jsem jediný volný den
Teď nás čeká hudební plavba kolem světa. Z ní se nedávno vrátila studentka Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové Darina Stránská. Na velké zaoceánské lodi pracovala jako klavíristka a zpěvačka. Trasa vedla z Nového Zélandu až na Aljašku, přes Austrálii, Indonésii, Asii, Malajsii a další země.
I když během půlroční plavby prý neměla Darina ani jeden jediný den volno, tak možnost poznávat svět tam jistě byla. Tak jaké to bylo? Jak jste se vůbec dostala na velkou zaoceánskou loď jako klavíristka?
Byl to určitě veliký zážitek. Já jsem jednoho dne viděla na Facebooku inzerát a dočetla jsem se, že hledají klasickou klavíristku na zaoceánskou loď společnosti Viking. Velice mě to zaujalo, takže jsem se rozhodla zúčastnit konkurzu v Praze. A dopadlo to.
Je to plovoucí město. Loď má 8 pater, vešlo se na ni 900 pasažérů a přes 100 členů posádky. Ze začátku jsem se pořád ztrácela.
Darina Stránská, studentka UHK, klavíristka a zpěvačka na zaoceánské lodi
Hudba vás tedy provází už od dětství?
Ano. Já jsem už ve školce začala hrát na zobcové flétny a potom v pěti letech jsem začala navštěvovat Základní uměleckou školu v Jičíně. Pak jsem si přidala právě klavír, ten mě zaujal svým zvukem už jako malou. A následně jsem přidala i klarinet, každý rok jsem přidala nějaký nový nástroj. Pak jsem zpívala, hrála na kytaru i na saxofon.
Čtěte také
Takže jste multiinstrumentalistka.
Dá se to tak říci.
A na pedagogické fakultě v Hradci Králové jste studovala učitelství?
Studovala jsem magisterský obor anglický jazyk - hudební výchova pro druhý stupeň základních škol. A pak jsem si přidala sólový obor hra na klavír, který jsem čerstvě absolvovala ve třídě u pana doc. Michala Chrobáka.
To moc blahopřejeme. Jak vypadal takový konkurs na klavíristku na velkou zaoceánskou loď v Praze? Co po vás chtěli?
Konkurs trval přibližně 20 minut, skládal se ze samotné hry na klavír, takže jsem hrála asi 15 minut svůj připravený repertoár. Také jsem jim zazpívala pár muzikálových písní a potom součástí konkurzu byl i rozhovor v angličtině s porotou z Velké Británie. V České republice se nás zúčastnilo deset klavíristů a potom konkurz pokračoval i v dalších evropských městech.
Adeptů muselo být asi hodně, nemám přehled o tom, jak to dopadlo v dalších evropských městech. A ta společnost vlastní 13 zaoceánských lodí a na každé je jeden klavírista.
Čtěte také
Jaké pak byly emoce, když jste se dozvěděla, že jste konkurz vyhrála a budete žít po nějakou dobu na zaoceánské lodi?
Nejdříve jsem tomu nevěřila a měla jsem smíšené pocity, protože mi běželo hlavou, co budu vlastně dělat se studiem, jak to všem řeknu kolem sebe. A vůbec jsem nevěděla, co mě bude čekat. Nedokázala jsem si to představit.
Museli jste absolvovat také nějaký námořnický kurz?
Ano, ten jsem absolvovala v Bratislavě. Byl to pětidenní kurz, kde nás učili kurz první pomoci, jak hasit, kdyby nastal nějaký problém na lodi, jak si nasazovat záchrannou vestu atd. Právě nasazování záchranné vesty mi moc nešlo a bohužel nejde dodnes.
Jaké to bylo, když jste pak tu velkou loď viděla?
Je to takové plovoucí město. Loď má osm pater, takže pro mě, která jsem v životě neviděla zaoceánskou loď, to byl opravdu obr. Ale po cestě jsme viděli i zaoceánské lodě mnohem větší, tak jsem si říkala, že ta naše loď je vlastně taková maličká kocábka. Vešlo se na ni 900 pasažérů a přes 100 členů posádky. Ty opravdu velké, obří lodě, pojmou až 6 000 lidí.
Houpalo se to často, ale mořskou nemoc jsem neměla. Bylo ovšem obtížné přitom hrát na klavír, občas jsem se trefila vedle.
Darina Stránská, studentka UHK, klavíristka a zpěvačka na zaoceánské lodi
Neztratila jste se na takové lodi?
Ze začátku jsem se samozřejmě ztrácela pořád, protože loď má přední a zadní část, ale přišlo všechno stejné. Nevěděla jsem, kudy chodit. A nejhorší to bylo vždy večer po hraní, když jsem skončila v 11 hodin večer a nemohla jsem najít cestu zpátky na pokoj. Museli mi různí lidé po lodi pomáhat.
Čtěte také
Co mají hosté na palubě k dispozici? Představuji si asi nějaké kino, koncertní sál nebo nějaké bary.
Hlavní sál je takové atrium, oni tomu říkají obývák. Tam jsou hlavní bary, je tam klavírní křídlo a potom tam je i kino, divadlo, kde probíhají show. Pak je k dispozici několik bazénů pro hosty, je tam posilovna, sauny. Co ta loď nemá, tak je kasino. To mají ty zmíněné obrovské lodě. Ale na takovou loď nesmí děti, což je taková zajímavost.
Houpalo to také na takové velké lodi? Měla jste mořskou nemoc?
Houpalo se to často, ale mořskou nemoc jsem neměla. Projevilo se to ovšem trochu jinak. Mořská nemoc se u mě projevila hlavně motáním a bolestí hlavy, problém s chůzí samozřejmě. A bylo obtížné hrát na klavír, když se loď houpe. Byla jsem připravena zahrát nějaký akord a ono se to pohnulo.
A odjel vám klavír.
Ten neodjel, naštěstí držel pevně, ale občas jsem se trefila vedle.
Zažili jste prý i nějaké tajfuny.
Ano, dvoudenní tajfun při cestě z Japonska na Aljašku.
Zaskočila mě pravidla, která mi byla sdělena hned první den. Kontroly kabin, takový vojenský režim. Zvykla jsem si až po dvou měsících.
Darina Stránská, studentka UHK, klavíristka a zpěvačka na zaoceánské lodi
Jaké byly první dny na lodi? Něco vás třeba překvapilo nebo zaskočilo?
Zaskočila mě pravidla, která mi byla sdělena hned první den, když jsem přiletěla. Vůbec nic jsem nevnímala a dozvěděla jsem se, v kolik hodin můžu jíst, kam můžu chodit, kam nesmím, že nás čeká dril každý týden, kontroly kabin, atd. Takový trochu vojenský režim.
Čtěte také
Zvykla jste si na to?
Zvykla jsem si asi tak po dvou měsících, trvalo mi to docela dlouho.
Jak vypadá takový běžný pracovní den muzikantky, klavíristka a zpěvačky na zaoceánské lodi?
Začínala jsem většinou až odpoledne nebo k večeru, takže jsem měla dopoledne volno. Objevovala jsem krásy měst, vracela jsem se na loď většinou až v odpoledních hodinách. Ve čtyři hodiny odpoledne mne čekal tzv. tea time, kdy jsem hrála lidem u kávy a čaje. Potom následoval další set například v šest hodin, to velmi často byla hodinu jen klasická hudba. A potom další sety až do 11 hodiny večerní. Potom jsem se teprve vydala na druhou nebo třetí večeři. Do peřin jsem se dostala až docela pozdě, protože režim na lodi je náročný. Chodila jsem spát kolem třetí hodiny ranní.
Opravdu jste neměl za těch šest měsíců ani jeden jediný den volný?
Neměla, ani jediný den. Tohle bylo náročné. Vím, že některá povolání na lodi mají možnost mít volný den, ale hudebníci tu možnost nemají. Ani z důvodu nemoci si nemůžeme vzít volno. Hrála jsem také s horečkou.
Čtěte také
Šířila jste slávu české hudby, takže jste třeba lidem zazpívala česky nebo zahrála skladu od nějakého českého hudebního skladatele?
Česky jsem zazpívala na vánoční show Bílé Vánoce, aby si to lidé představili i v jiném jazyce. A potom jsem hrála na klavír své oblíbené české skladatele, například Vítězslava Nováka a jeho Vzpomínky, nebo Josefa Suka. Hostům jsem vysvětlila pozadí vzniku skladeb a něco o skladatelích. To je velmi zajímalo.
Dopoledne jste ale mohla vyrážet na prohlídku měst, kde jste zakotvili. Která místa vás nejvíc zaujala?
Je opravdu těžké vybrat jen pár měst, ale když si vzpomenu od začátku, tak se mi velice líbila Tauranga na Novém Zélandu, to je jedno z nejvíce tamních drahých měst. Potom se mi líbilo v Japonsku, Beppu jsou takové lázně. A například Sitka na Aljašce, tam se točil i známý film Návrh se Sandrou Bullock. Celkově byla Aljaška krásná svou přírodou.
Čtěte také
A nejsilnější zážitek z celé cesty? Jeden za všechny byste měla?
Co nikdy nezapomenu, budou asi projížďky na motorce po Indonésii s neznámými lidmi. V životě jsem nejela na motorce a jednoho dne jsem tohle musela absolvovat. Potom jsem jela i ve Vietnamu na motorce ve dvě ráno, kdy se řidič ztratil a nevěděl, jak mě má dopravit na loď. To byl také velký zážitek. A nikdy nezapomenu na mé kamarády, které jsem tam samozřejmě poznala. Jsme v kontaktu dodnes. A také budu vždy vzpomínat na hlazení a krmení klokanů v Tasmánii.
Co vás čeká teď? Vím, že kromě studia také koncertujete, chystáte se učit nebo už učíte? Chtěla byste jednou učit malé děti?
Chystám se. Chystám se také učit hru na klavír, budu teď korepetovat na klavír v jednom pěveckém sboru a učit klavír. Dále se připravuji na budoucí studia, protože bych chtěla pokračovat právě v klavíru dále. A teď mě čekají další besedy s názvem Cesta kolem světa. Vyprávím o tom, co jsem zažila a u toho hraji na klavír.
A že byste se ještě někdy vrátila na nějakou zaoceánskou loď?
To je zajímavá otázka, u mě to je tak 50 na 50. Říkám si, že někdy v budoucnu bych se třeba k tomu ráda vrátila, ale teď v nejbližší budoucnosti to v plánu úplně nemám.
Pianistka Darina Stránská byla naším dnešním hostem. Moc za zajímavé vyprávění. Děkuji za rozhovor.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
