Černobyl očima turisty. Místo vyjmuté z běhu času máme možnost sledovat v přímém přenosu

7. březen 2017

Za pár týdnů uplyne 31 let od největší jaderné katastrofy v lidských dějinách, havárie v Černobylu. Jak vypadá toto místo dnes očima turisty, který se tam byl sám osobně podívat, to se dozvíme od našeho dnešního hosta, kterým je Tomáš Zelenka, ředitel Muzea a galerie Orlických hor.

Ke katastrofě v Černobylu došlo v dubnu roku 1986, kolik vám tenkrát bylo let? Už jste byl na světě?
Už jsem byl na světě, ale byl jsem ještě malé dítě, byly mi zhruba dva roky.

Připomeňme si, že v reaktoru číslo 4 jaderné elektrárny v Černobylu na severu Ukrajiny při hranicích s Ruskem a Běloruskem došlo k explozi 26. dubna roku 1986. Kdy jste se začal o to, co se tam stalo, nějak víc zajímat?
To je otázka, na kterou já vám v podstatě nedokážu odpovědět. S problematikou Černobylu se člověk setkává průběžně neustále. U mě takový největší impuls přišel loni, když jsem zjistil, že je možnost podívat se na ta místa. Tak jsem začal hledat podrobnější informace, jak se tam dostat.

Mám blízko k historii, k archeologii. A obě tyto vědy zkoumají zaniklé společnosti, které už jsou vyjmuté z běhu času. A přímo v Černobylu máme možnost něco takového sledovat.Tomáš Zelenka, ředitel Muzea a galerie Orlických hor

Cestovní kanceláře tam pořádají organizované zájezdy. Do oblasti kolem Černobylu, přímo do zakázané zóny kolem elektrárny, která je 30 kilometrů okolo. Co tam člověk táhne? Je to zvědavost nebo touha se podívat na místo velké katastrofy?
Já si myslím, že u většiny lidí je to nějaké souhra různých faktorů. Já jsem člověk, který má blízko k historii, k archeologii. A obě tyto vědy často zkoumají zaniklé společnosti, které už jsou vyjmuté z běhu času. A vlastně přímo v tom Černobylu máme možnost sledovat, jak takovýhle proces vzniká, v podstatě v přímém přenosu. To byla u mě asi hlavní motivace. Samozřejmě určitou roli hraje i obyčejná zvědavost. Nehledě na to, že v dnešní době jsou populární témata různých science fiction knížek, které se často odehrávají v prostředí po nějaké velké katastrofě, vlastně postapokalyptické světy.

Ředitel Muzea a Galerie Orlických hor z Rychnova nad Kněžnou Tomáš Zelenka

Co všechno člověk na takový výlet potřebuje mít s sebou kromě odvahy?
Tak, pokud bysme to srovnali s běžnou dovolenou dejme tomu v Chorvatsku, tak je to trošičku finančně náročnější, ale nic zvláštního v podstatě nepotřebujete. Musíte se možná trošičku obrnit trpělivostí, pokud byste tam chtěl jet sám na vlastní pěst, což je velice náročné z hlediska boje s úřady. Nicméně pokud zvolíte tu jednodušší variantu, že si objednáte cestou nějaké agentury, která vám vyřídí vlastně všechna razítka, všechna povolení pak vám stačí vlastně jen pas.

A strach o zdraví, ten jste neměl? Zamoření na některých místech tam přece jen pořád trvá.
Určité obavy vždycky panují, ale u mě byly hodně mírněny tím, že jsem se snažil přečíst pokud možno co nejvíc informací předtím, než jsem tam jel. A v dnešní době ta černobylská zóna, pokud dodržujete všechny bezpečnostní předpisy a podmínky a nechodíte tam, kam nemáte, tak je opravdu velice bezpečná.

Kde přesně začalo to vaše dobrodružství?
Dobrodružstvím už pro nás byla cesta na Ukrajinu a pobyt v Kyjevě, který nás teda velice mile překvapil. Ale jinak samotná návštěva areálu černobylské zóny začíná na kontrolním stanovišti Dyťatky, což je taková hlavní vstupní brána.

Ruské kolo je pravděpodobně nejznámějším objektem v Pripjati

A dostali jste dozimetr? To znamená ten přístroj, který měří úroveň radioaktivity?
Dozimetr jsme k dispozici samozřejmě dostali, ani ne tak kvůli naší bezpečnosti, protože vlastně po celou dobu je s vámi ukrajinský průvodce, který má za úkol se o vás starat tak, aby se vám nic nestalo. Ale spíš z hlediska toho, že jsme si mohli měřit, jaká je zde radioaktivita, bylo to velice zajímavé.

Jde podle mne o unikátní místo. Jiné podobné na světě vlastně neexistuje.
No, to si troufnu trochu nesouhlasit. Samozřejmě jaderných havárií v historii, i těch velkých, bylo víc. Zmiňme třeba Freeman Island v Americe nebo z nedávné doby Fukušimu, kde vznikla taky podobná vysídlená zóna.

Dobře. Tak jaké to bylo? Teď mě zajímají pocity, když jste se dostali těch 30 kilometrů v tom perimetru kolem elektrárny. Musí to být hodně emotivní místo.
Ty emoce tam určitě jsou, ale mě nejvíc překvapilo, že to místo je úplně obyčejné. V podstatě normální lesy, pohybují se tam normální zvířata, občas člověk slýchal různé fámy o mutantech a podobně. Rozhodně to není pravda. Ta zvířata, aspoň z mého pohledu, jsou naprosto zdravá. Nicméně pokud se dostanete na místa, kde už je ten život čitelnější, teď namátkou mě napadá třeba mateřská škola ve vesnici Kopači, kterou jsme navštívili, tak tam potom ty emoce samozřejmě hodně vyplouvají na povrch. Protože tam vidíte přímo stopy někdejšího života. A co si budeme povídat, když se to týká dětí, tak to člověka velice ovlivní.

Dětské postýlky na gynekologicko-porodnickém oddělení nemocnice v Pripjati - jedno z nejfotografovanějších a zároveň nejdepresivnějších míst v Zóně

Zastavme se u samotného města Pripjať. To bývalo chloubou Sovětského svazu. Bylo postaveno pro pracovníky elektrárny jen asi 3 kilometry od ní. Co jste z něj viděli vy?
My jsme v Pripjati navštívili ta nejznámější místa. Nemohli jsme si nechat ujít ruské kolo, které je pravděpodobně nejznámějším objektem v celé černobylské zóně, vlastně po té elektrárně samotné. Navštívili jsme i policejní stanici, základní školu, hotel Polesí, kde jsme ze střechy fotografovali město samotné. Velice zajímavá byla návštěva nemocnice, kam byli po té havárii odváženi všichni hasiči, kteří to hasili. Už tedy bohužel značně postižení nemocí z ozáření. Takže to jsou opravdu místa, které se té katastrofy přímo dotýkají.

Město zastavené v čase.
To je pravda, na druhou stranu to, že to město je zakonzervované v čase, taky není úplně tak pravda, protože poměrně rychle po havárii, to město zůstalo tak, jak bylo. Ale velice rychle do té oblasti začali pronikat nejrůznější lidé a docházelo k rabování, takže úřady poměrně brzo rozhodly o tom, že všechno, co má nějakou hodnotu, tak se musí zlikvidovat. Takže v dnešní době v podstatě nenajdete v Pripjati jediný byt nebo jediný dům, který by byl nedotčený. Všechno je spíš v dezolátním stavu.

Asi takový apokalyptický pohled na to, jak tam pohlcuje všechno příroda.
Já vždycky říkám, že té přírodě se pravděpodobně nemohlo stát nic lepšího než to, co se tam stalo. Protože v dnešní době, my jsme tam tedy byli na začátku zimy, tak vegetace už neměla listí, takže my jsme i něco viděli. Nicméně jet tam v létě, tak pravděpodobně toho mnoho neuvidíte. Domy už jsou pomaličku jsou pohlcovány vegetací. Ale žije tam celá řada zvířat, které jinde už člověk stačil zlikvidovat. Mimo jiné tam žijí vlci, losi, medvědi.

Jak dlouho jste v té zakázané zóně kolem černobylské jaderné elektrárně byli?
My jsme tam strávili 2 dny. S tím, že jsme přímo v zóně i nocovali. Takové jedno zhruba jedno vyšetření na rentgenu. Já osobně si myslím, že jsme možná srovnatelnou dávku záření dostali i v letadle po cestě na Ukrajinu.

Co tak na vás z toho všeho, Tomáši, nejvíc zapůsobilo, když se ohlédnete zpátky?
Paradoxně na mě možná nejvíc zapůsobil Kyjev, ne ta samotná zóna. Člověk, ač se skoro stydím to přiznat, tak má trošičku tendence Ukrajinu podceňovat. Ale zjistil jsem, že Kyjev je velkoměsto jako každé jiné, které je překvapivě čisté, takže určitě bych každému doporučil výlet na Ukrajinu.

Černobyl 2 - radar Duga - v třicetikilometrové zakázané zóně "uvízla" i megalomanská konstrukce radaru určeného pro sledování imperialistického západu
autor: jak
Spustit audio