„Buďte klidní, neboť to, co hledáte, hledá i vás.“ Tak zní oblíbené rčení Evy Francové ze Svatojánu

9. únor 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Moje kuchyně - můj hrad... Eva Francová připravuje pokrmy pro budoucí Krizovou kuchařku ze Svatojánu
0:00
/
0:00

Uvelebily jsme se v prostorné „sednici" ve Svatojánském Újezdu na Jičínsku, kde se zároveň odehrává příprava pokrmů a jejich fotografování pro úspěšný food blog Kuchařka ze Svatojánu, i pro stejnojmennou knižní řadu.

Čtěte také

Výtvarnice na volné noze Eva Francová připravuje Zeleninu v těstíčku, k roztlučení koření používá žulový hmoždíř.

„Před časem jsem k narozeninám dostala i nádherný veliký žulový hmoždíř, bylo to moje tajné - vlastně ne moc tajné - přání. Ve starodávných receptech je psáno, že hmoždíře byly fakt hodně používané. Vždyť v pravěku ani ve středověku neměli struhadla, sekáčky ani mixéry. Všechno, co chtěli mít nadrobno nebo najemno, třeli nebo tloukli v hmoždíři. Takže s ním se cítím líp, kdyby přišel blackout," říká s úsměvem Eva Francová, která má za sebou i tradiční hodinovou ranní jízdu na kole.

Eva Francová se s rodinou přestěhovala do Svatojánu v srpnu roku 1997.

Jak říká, tenkrát to bylo náramné dobrodružství, protože prodali zrekonstruovaný domek v Hořicích, který ale neměl zahradu, a vybrali si starý venkovský dům, který Evin manžel opravoval za provozu.

„Manžel dal výpověď v práci a rok byl doma, denně pracoval pouze na domě a domácnost jsme táhli z mého platu. Byla jsem tehdy zaměstnaná jako manažer jakosti u Silnic v Jičíně. Peníze na rekonstrukci jsme měli z toho, co nám zbylo z prodeje hořického domku. Žádné půjčky jsme si nebrali. Dnes bych už na něco takového neměla odvahu, ale bylo nám dvacet osm a všechno jsme zvládali s energií a radostí. Měli jsme totiž konečně to hlavní: velikou zahradu, po které jsme toužili."

Čerstvě upečený chleba, kterému neodoláte

Chtěli hlavně výběh pro tři psy: šedého vlkodava, křížence německého ovčáka a křížence jezevčíka.

Tehdy měli jen dvě děti, dvanáctiletou Báru a sedmiletého Jirku.

„Těm se na vesnici moc nechtělo, obzvlášť Bára nechtěla opustit kamarády v Hořicích. Děti musely začít dojíždět do školy, musely mnohem dřív vstávat a cestou do školy dokonce přestupovat. Báře jsme slíbili koně, bohužel musím přiznat, že tento slib jsme nesplnili. Ale myslím si, že nakonec si tady přese všechny nesnáze zvykly," vzpomíná Eva Francová.

Atmosféra místa, kde žijete, má vliv na lidskou duši

A dodává, že trvalo hodně let, než dům i zahrada dostaly dnešní podobu.

V roce 2000 se jim narodila Saša a ta už je s prostředím Svatojánu srostlá, je tu stoprocentně doma.

Až v novém domově si Eva začala uvědomovat, jak důležité jsou pro nás rostliny, nejen pro naše tělo, ale také pro naše duše.

Zahrada jí pomohla s nalezením místa na zemi a životního předurčení. Formovala její charakter i životní názory.

Čtěte také

Až v novém domově si Eva začala uvědomovat, jak důležité jsou pro nás rostliny, nejen pro naše tělo, ale také pro naše duše.

Zahrada jí pomohla s nalezením místa na zemi a životního předurčení. Formovala její charakter i životní názory.

„Nikdy jí nemohu být dostatečně vděčná. Jsem přesvědčená, že prostředí a lidé se vzájemně ovlivňují a že atmosféra místa má vliv na lidskou duši a naše jednání i myšlení, může velmi změnit energii prostředí. A tímto způsobem můžeme mít vliv - blahý nebo neblahý - na generace, které přijdou žít na to místo po nás. Tenhle dům měl laskavou duši hned na začátku, nebylo v něm nic zlého, nepřátelského ani vysilujícího. Přijal nás do své náruče a měl s námi trpělivost. Za to vděčíme lidem, kteří tu žili před námi, nezanechali tu nic špatného."

Živý oheň při vaření podporuje specifickou chuť jídla

Dnes je podle ní dům a především zahrada ve Svatojánu pro lidi oázou, místem, kam se rádi vracejí nabrat síly a hodit starosti za hlavu, bavit se.

Každý rok tam Francovi pořádají hudební setkání, manžel i syn jsou muzikanti a hodně jich mají i mezi přáteli.

„Rozhodnutí odejít z města, i když malého, sem do Svatojánu, bylo tím nejlepším v našem životě!"

Radost je nejlepší terapie vůči každému zlu, nemoci nebo mrzutosti stáří

Ještě dřív než se ve Svatojánském Újezdu rozloučíme, tak Recept na život doplníme o doporučení, které Eva Francová slyšela od Hermanna J. Weidingera, někdejšího předsedy spolku bylinářů v rakouském Karlštejně nad Dyjí:

„Dělejte něco proti hněvu! Kdo se moc hněvá, nebude zdráv. Hněv škodí tělu, protože negativně ovlivňuje činnost jater, žlučníku a snad i sleziny. Podporuje tvoření kaménků a zpomaluje trávení. Radost mizí, pročišťující procesy se zpomalují. Chvilička smíchu působí jistě a mnohdy líp než celá lékárna najednou. Víte, málokdo si uvědomuje, že pravá vnitřní radost je asi ta největší hodnota, o kterou bychom měli v životě usilovat. Ale umět se správně a vědomě radovat nad tím vším, co nám Příroda poskytuje, tomu je třeba se dlouho a pomalu učit. Radost je nejlepší terapií vůči každému zlu, nemoci nebo i proti mrzutosti stáří. A víte, že takový obyčejný čaj, jako je směs ze stejných dílů nati řepíku a květu měsíčku, již mnohému mrzoutu vykouzlil úsměv na líci? Zkuste to také - a třeba přidejte ještě meduňku..."

Pořad připravila Vlaďka Wildová:

Spustit audio

Související