Budí respekt a jitří fantazii. Poustevník od Roberta Smolíka se usadil v grottě v Libosadu u Jičína

17. listopad 2022 08:12

Do poustevny v Libosadu v Sedličkách u Jičína usedl nový poustevník. Navázal tak na někdejší barokní tradici místa, kam lidé z Jičínska zbožně přicházeli a přihlíželi pokání muže, který  zvolil poustevnický  život. 

V pořadí pátou dřevěnou sochu vytvořil scénograf a loutkář Robert Smolík s podporou Balbinea Jičín, které se v současné době snaží oživit jičínskou jezuitskou kolej. Skulptura z jednoho kusu dřeva - z jasanu, který pochází právě z Libosadu, nahradila předchozího poustevníka. Na něj totiž zaútočil nejen zub času, ale i vandalové, kteří ho připravili o hlavu. Náhradní však neodpovídala původní koncepci.

Za novým poustevníkem a za jeho tvůrcem Robertem Smolíkem zamířila do grotty u Valdštejnské lodžie Vlaďka Wildová.

Čtěte také

Odlehlé, tajuplné zákoutí v horní části parku Libosad v Sedličkách u Jičína obývá od konce 18. století poustevník. Dřevěná socha sedí v asketickém obydlí ve Valdštejnské grottě, umělé jeskyni, která nebyla nikdy dostavěna. Svatý mlčky a nehnutě hloubá v Písmu svatém. U dětí vzbuzuje napjaté vzrušení, pro dospělé je nostalgickým návratem do dětství.

„Už nikdy a nikde jsem pak neviděl věž vyšší, než je Valdická brána, zahradu zelenější, než byla ta dědečkova, a koutek tajemnější, než je poustevna v Libosadu,“ napsal na sklonku života spisovatel Václav Čtvrtek, když vzpomínal na svůj dětský pobyt strávený za první světové války u svého dědečka Václava Fejfara v Jičíně.

Magický cíl vycházek do Libosadu

Poustevník, to je magický cíl, k němuž po mnoho desetiletí směřovaly na svých vycházkách generace rodičů a prarodičů se svými dětmi a vnuky „Jdeme za někým, koho člověk v barokním období 17. a 18. století potkával zcela běžně. Dnes už v podstatě nemáme šanci na takovou osobnost narazit. Postava poustevníka je vpravdě tajemná, říká folklorista a badatel Pavel Kracík z Jičína.

Nový poustevník je z jednoho kusu jasanu, který rostl v Libosadu

Poustevna má malou věžičku s křížem, v níž býval od konce 19. století kovový zvon. Ten je tam i dnes, ale dřevěný. Na předchozí generace, které sem přicházely ještě před rokem 1989, kdy byla zničena v pořadí třetí plastika poustevníka, působilo zdejší kouzlo kdykoliv, i za bílého dne. Podle folkloristy to bylo dáno tím, že předešlé sochy byly skutečně věrně zpracované.

Čtěte také

„Všichni před ní stáli a říkali si: je živá, není živá, pohne se, nepohne? Každou chvíli byl někdo ochoten přísahat, že poustevník malinko mrknul okem. Poslední plastika už takhle nepůsobila, vysvětluje Pavel Kracík, který usiloval o navrácení původního veristického vzhledu poustevníka.

Předchozímu svatému muži (od řezbáře ze Studeňan Karla Šoltyse z roku 1996) totiž navíc vandalové sebrali hlavu a náhradní podle folkloristy ještě umocnila to, že vzhled poustevníka neodpovídal původnímu duchu. Nesla sice rysy lidového díla, ale zároveň i hrubší realistické tvary.

Čtěte také

Tento poustevník grottu osídlil až v roce 2000, kdy bylo tajemné místo v Libosadu celkově obnoveno díky občanskému sdružení Lodžie. Nezbytným doplňkem celé kompozice bývala tradičně i hromada kamení s dřevěným křížem, v současnosti označovaná jako hrob a hrobová jáma.

„V rohu sadu, pod polorozbořenou zdí podivného klenutí, je temné zákoutí, a dole pod stříškou sedící mnich s knihou modliteb na kolenou. Modlí se. Několik kroků od něho je vykopaná jáma - hrob, který si sám připravil, lopata je podepřena o stěnu, popsal grottu mladý básník Jaroslav Seifert v roce 1930.

Libosadský poustevník v pověstech

Jednu z pověstí zachytil pedagog, spisovatel a dramatik Čeněk Kalandra. Podivné zákoutí vzbudilo jeho zájem, a když se následně vyptával obyvatel Valdic na původ, uslyšel starou pověst, podle níž je zbořenina bývalou poustevnou. Před dávnými časy přišli prý do zdejší krajiny dva velmi bohatí bratři. Jeden vybudoval valdický klášter kartuziánů a druhý vystavěl vlastníma rukama poustevnu, v níž přebýval až do smrti.

Druhá pověst představuje emotivně laděný příběh o neutišitelném hlasu lidského svědomí a zoufalém hledání odpuštění za ohavnou vraždu. Týká se irského žoldáka, podplukovníka Waltera Deveroux, vraha vévody Albrechta z Valdštejna, který se údajně v poustevně v Libosadu kál za svůj zločin. Vztyčil tam kříž, každé ráno chodil do nedalekého kartuziánského kláštera a během mše klečel u vévodovy hrobky. Pověst zaznamenaná v několika pramenech ale podle folkloristy Pavla Kracíka neodpovídá realitě.

Pokání, odpuštění i bázeň

Autor nové skulptury Robert Smolík se snažil najít výraz, který by odpovídal asketickému pokání, ale zároveň budil respekt a bázeň.

Čtěte také

„Nejsem sochař, dělám loutky, pro mě to byla větší věc než normálně, ale zase tím, jak je namalovaný, tak je trochu i loutkový. Dovedl bych si představit, že kdyby to bylo víc sochařský, bylo by to hezčí. Předpokládám, že původní plastiku v 18. století řezal pravděpodobně nějaký řezbář vyškolený ještě na kostelních sochách.“

Robert Smolík upozornil, že ze vzpomínek, které badatel Kracík od pamětníků posbíral, vyplynulo, že tu mj. bývala tradice, kdy studenti z jičínského gymnázia chodili prosit poustevníka za lepší známky u zkoušek a děti se ho při vycházkách do Libosadu bály.

Čtěte také

Pro eremitu se proto snažil najít výraz, který by byl i trochu strašidelný, přísný, ale zračilo se v něm i pokání a prosba o odpuštění.

Grottu (nedostavěnou umělou jeskyni), i samotnou poustevnu ještě čeká celková obnova, záchrana kamenných částí. V plánu je i nová výsadba, která by ještě umocnila atmosféru místa. Vrátí se i původní „rekvizity“, kříž, vykopaný hrob, i dřevěná sova.

Tradice tajuplného zákoutí v Libosadu tak bude žít dál a zůstane zachována příštím generacím.

Spustit audio

Související