Bretaň se turistům nepodbízí. Úplně si vystačí se svou „kamennou“ historií a přirozenou krásou
Dnešním hostem Českého rozhlasu Hradec Králové je srdcem a duší novinářka a rozhlasačka Jiřina Šmídová. Která je ovšem také skvělou fotografkou. A nedávno se vrátila ze zajímavého putování po francouzské Bretani.
My dnes zabrousíme do světa fotografie, protože fotografování mne vždy strašně bavilo. A tebe Jiřino, jak je vidět, také. Jak jsi se k němu vůbec dostala?
Teď bych měla být vlastně velmi osobní, protože jestli si vzpomínáš, Jakobe, tak jsi mi možná před nějakými 15 lety půjčil svůj fotoaparát. Ale není to tak, že bych s ním tehdy začínala. Ale tenkrát jsem ještě neměla digitálního fotoaparát, ty ano.
Ano, já jsem měl zrcadlovku.
Tam jsem se teprve přepracovala z analogového fotografa na digitální fotografii, která mě nakonec zcela pohltila, přestože jsem se jí dlouho bránila.
Reportážní fotografie je příbuzná rozhlasovým reportážím. Pokaždé se snažím vyprávět příběh. Ať zvukem nebo obrazem.
Jiřina Šmídová, rozhlasová reportérka a fotografka
Ovšem tvá láska k fotografii se musela zrodit už dříve, ne?
Začalo to někdy na gymnáziu kolem maturity. Když jsem samozřejmě měla svou studentskou lásku, která měla nádherný fotoaparát Zenit a fotila mne v kopretinovém poli.
Čtěte také
Já myslel, že tvá láska měla nádherné oči a ty jsi je chtěla fotografovat?
Ale mě nejvíc právě zaujalo vlastní fotografování, tam jsem viděla a naučila se ten proces, zapamatovala jsem si ho. Tatínek také samozřejmě fotografoval. A tehdejší technologie, kdy jsi se zavřel do temné komory, to mělo prostě své kouzlo. Pak jsem měla malé děti, tak jsem se fotoaparátu nemohla moc věnovat. A teprve po letech jsem se k tomu vrátila, dá se říci. S novou technologií, s internetem, jsem se přidala k nějaké skupině foto průvodce, tehdy ještě nebyl Facebook, spojila jsem se se skupinou fotografů. A začali jsme jezdit i na fotovýpravy. Poprvé jsem byla v úžasném Toskánsku. A začala jsem za fotografií cestovat.
Co tě baví fotografovat? Stavby nebo krajinky, které nikam neutečou a člověk na to má čas? Nebo lidské hemžení, kde je zase důležitý postřeh a rychlost? Fotograf musí s tím objektem navázat jakýsi kontakt.
Fotografováním krajinek to začíná. (smích) A pokud chceš fotografovat lidi, tak musíš jít s tím fotoaparátem blíž. Také se tím časem měnila moje výbava. Protože lidé mě zajímají opravdu hodně. Ale to také souvisí i s mou rozhlasovou prací, kdy se člověk snaží dění dokumentovat a něco sdělovat. Reportážní fotografie je velmi příbuzná i rozhlasovým reportážím. Snažím se pokaždé vyprávět příběh. Jen se k tomu používá jiný prostředek. Když máme mikrofon, tak se musíme soustředit na zvuk. Když mám fotoaparát, tak musím myslet na obraz a vyprávět prostřednictvím obrázku.
Ale neřekla jsi mi, co tě tedy baví fotografovat víc, jestli krajinky nebo lidi.
Jak kdy. Někde si přivstanu a vím, že je okolo Rozkoše krásná mlha. Pak jedu do práce o půl hodiny dřív. To je teď moje nejčerstvější album na Facebooku. Ale opravdu mě také lidé hodně zajímají. Zachytit jejich emoce je prostě krásné.
Co se týče reportážních fotografiích, tak mě zajímá Afrika. Protože tam jsi také byla před v rámci nějaké mise.
Ano, spolu s docentem Rastislavem Maďarem. To už bylo v době, kdy jsem víc fotografovala. Kolegyně, redaktorka Jana Házová s Rastislavem Maďarem několikrát natáčela a on jí řekl, že vlastně nemají v Africe nikoho, kdo by jim zdokumentoval práci dobrovolných lékařů. Tak jsem tam jela s nimi já a vznikla z toho veliká série fotografií, vlastně taková putovní výstava. Ještě nedávno byla výstava v Ostravě, čas od času se někdo ozve, že chce fotografie z Afriky vystavit. A teď dokonce od 1. listopadu bude tato výstava afrických fotografií i ve francouzském Quimperlé v Bretani, kde jsem byla v září zhruba na 10 dní.
Ta Bretaň mě moc zajímá. Jak se stane, že Jiřina Šmídová vystavuje své fotografie v daleké Bretani?
Mé výstavy už proběhly na několika místech v republice a jedním z nich byla Galerie G4 v Chebu, kde se uskutečnila asi před rokem a půl zatím má největší výstava. A v Chebu mají dlouhodobou spolupráci s bretaňským městečkem Quimperlé, tamní umělci jezdí sem do Čech každý rok a naopak. Takže v září přijela do Bretaně skupina českých výtvarníků, ale i muzikantů a proběhl tam takový happening, workshopy a výstavy. A tentokrát tam s nim byla tedy i Jiřina Šmídová. Ale musím říct, že jsem tam byla s velkou částí své rodiny, protože má dcera Barbora Kratochvílová nyní Ungerová trošku přesedlala z hudby, protože je na mateřské, na výtvarné umění.
Když jsem přijela do Bretaně, hned jsem si uměla představit, že bych tam bydlela. Francouzi jsou nám něčím strašně blízcí.
Jiřina Šmídová, rozhlasová reportérka a fotografka
Vy prostě máte v rodině umělecké sklony. Fotografování, muzika, výtvarné umění.
Ano. A Bára měla tedy v Bretani další výstavu a její manžel tam koncertoval skupinou Zrní. Takže jsme jeli obytným vozem. (smích) Takový cirkus na kolečkách, doslova a do písmene.
Čtěte také
Jaká je tedy Bretaň?
Bretaň je úžasná, je nádherná. Byla jsem už v Gruzii, byla jsem v Africe, v Toskánsku, různě na dovolené po celé po Evropě a vždycky jsem si říkala, je tam všude krásně. Ale když jsem přijela do Bretaně, přesto, že jsme tam jeli s tím, že byla hrozná předpověď počasí, mělo pořád pršet, tak tam jsem si říkala, tady si umím představit, že bych bydlela. Nevím, Francouzi jsou nám prostě něčím strašně blízcí. O Bretani se říká, že je to taková malá Británie, malá Anglie. A opravdu tam na vás dýchá středověk. Co mě hodně zaujalo, že je tam takový přirozený turistický ruch. Oni tomu nejdou naproti. Nevidíš tam nikde žádné velké turistické komplexy, žádné velké reklamy.
Je tam krásný a přirozený turismus.
Je tam přirozená turistika a je tam krásně. Když tam turisté přijedou, tak je samozřejmě rádi přivítají, ale ničím je tam nelákají. To znamená, že se to tam nezkazí.
Jak voní a chutná Bretaň? Určitě jsi tam ochutnala něco dobrého.
Překvapilo mne, že je Bretaň regionem palačinek. V každé restauraci, v každém kiosku, vám tam nabízí sladké nebo i slané crêpes. Nejsou tam pizzerie, ale crêperie, to jsou jejich palačinkárny. Samozřejmě jsme ochutnali také francouzské sýry a víno. Ale abych se vrátila ještě k té výstavě. Byla to taková krátká výstava v rámci víkendu otevřených ateliérů. Vystavovaly tam desítky českých a francouzských či bretaňských výtvarníků. A tak byl vystaven takový průřez mojí tvorbou. Ale protože když se tato akce plánovala, tak kolegové z chebské galerie poslali do Bretaně náhledy mých fotografií, a když Francouzi viděli mé africké fotky, tak řekli, my chceme vidět celou kolekci afrických fotek od Jiřiny Šmídové. A proto tam teď 1. listopadu začíná veliká výstava na téma Afrika. Budu tam vystavovat s asi pěti dalšími fotografy. Musím říct, že to je pro mě velká pocta a čest.
Kdybyste tedy náhodou měli cestu do Bretaně, tak se tam můžete zajít podívat na fotografie Jiřiny Šmídové. Ta byla dnes naším hostem. Moc děkuji za dnešní malý výlet do krásné, sladké a voňavé Francie. A samozřejmě ti přeji mnoho dalších fotografických, ale i rozhlasových úspěchů. Na shledanou.
Na slyšenou.
Související
-
Pokud milujeme své děti, musíme teď něco udělat pro Zemi. Další generace už nic nenadělá, bude pozdě
Původně geodet, ale také horolezec Jiří Malík, si z dětství pamatuje potoky a tůně, ve kterých se ve Zdonově na Broumovsku dalo v létě koupat. Teď už pár let vysychají.
-
Martin Dvořák: Češi jsou srandisté s velkou schopností kreativity. Tak nás po celém světě vnímají
Martin Dvořák, muž, který stál osm let v čele hradeckého magistrátu a poté zamířil do diplomatických služeb. Do "svého" milovaného Hradce Králové už přijíždí jen občas.
-
Kamenná brána je největší v Broumovských stěnách. Navíc má krásnou vyhlídku
Východočeské Broumovské stěny tvoří desítky útvarů, zákoutí, roklin a vyhlídek. Patří mezi ně i Velká kupa s Kamennou bránou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.