Bohumil Kos, autor knihy Housle v kravíně: Místo hudební školy jsem jako kluk rád jezdil na kravách

3. prosinec 2021

Východočeské divadlo v Pardubicích má provozně ekonomického náměstka, který patří k dobrým duším divadla už řadu let, ale také píše povídkové knihy a v poslední době to zkouší i s divadelními hrami. O tom všem si budeme povídat s Bohumilem Kosem.

Když jsme se takto ocitli v Pardubickém kraji, jaký je váš vztah k našemu kraji Královéhradeckém a k Hradci Králové?
Já to mám jednoduché, nejsem rodák z Pardubic, pocházím ze západních Čech, říkám, že Mariánské Lázně jsou nejkrásnější město na světě. Takže nejsem zdejší patriot. A docela s úsměvem někdy pozoruji ty žabomyší války mezi Hradcem a Pardubicemi. Ale ona ta rivalita asi k životu patří a je fajn.

Vídeň má svůj slavný ples v opeře, my v Pardubicích máme zase nádherný ples v divadle. Ten projekt si hýčkáme jako naše dítě.
Bohumil Kos, spisovatel, náměstek Východočeského divadla Pardubice

Jak se stalo, že jste se ocitl na východě Čech?
Poznal jsem se s manželkou na škole. Ona je z Vysočiny, a tak jsme se rozhodli pro Pardubice. Ale musím říct ještě jednu věc, že nejsem přímo z Mariánských Lázní, ale z nedaleké vesnice Velká Hleďsebe. Manželka mi pak vyčítala, že si brala chlapa z Mariánských Lázní a on byl zatím z nějaké vesnice.

Vy jste studoval v Praze stavební fakultu v Praze. Ale teď píšete i zpíváte, hrajete na akordeon. Jste dokonce taková múza, řekl bych.
Už v dětství, teď to zní jako klišé, jsem inklinoval k divadlu a k recitaci. Když jsem se pak rozhodoval pro profesi, tak jsem měl v úmyslu jít na DAMU, chtěl jsem být hercem. Ale pak jsem to zvážil po praktické a ekonomické stránce a měl jsem obavy, že nebudu dobrý hercem a neuživím sebe a rodinu. Tak jsem se pragmaticky rozhodl pro stavební fakultu. Ale láska k divadlu a vztah k divadlu, to zůstalo. Proto také možná píšu.

Čtěte také

A pak jste se vrátil k pardubickému divadlu jako provozně-ekonomický náměstek. Východočeské divadlo v Pardubicích má takovou krásnou tradici a pořádá pověstné plesy. Odstraníte všechny krásné červenozlaté sametové sedačky a tančí se tam.
O plese v divadle snil snad každý ředitel divadla, ale my jsme se do toho s panem ředitelem Petrem Dohnalem prostě pustili. Možná i díky tomu, že mám to technické vzdělání a posuzoval jsem tam i nějaké statické věci. Tak vznikl velice krásný projekt, máme ho jako naše dítě a opravdu obdiv návštěvníků byl poměrně velký a uznalý.

Vy rád píšete povídkové knížky. První se jmenovala První pokus. Vy jste se ale pod ni nepodepsal jako Bohumil Kos, ale jako Jarad Portský?
Ano, to je brožovaná knížka s šesti povídkami. V nich popisuji situace z různých profesí v divadle tak, jak jsem je viděl já. A měl jsem trošku pocit, že se by se možná některým pracovníkům nemuselo líbit. Poznali by se tam a třeba i protestovali proti tomu mému pohledu. Tak jsem vymyslel pseudonym. Mám rád portské víno, takže Jarad Portský. Dcera knížku instruovala a když to viděla, tak se nad tím pousmála a podepsala se Nerada Hladová.

Čtěte také

Následovala Julie na laně, další knížka z divadelního prostředí.
Ano. To je knížka 12 povídek, už s pevnou vazbou a s přebalem, tedy jak má knížka správně vypadat. Téma je v podstatě stejné, jen jsem to rozšířil o dalších šest povídek.

A teď aktuální knížka s názvem Housle v kravíně.
To je podle jedné téměř skutečné události, kterou jsem jako dítě prožil. Místo do hudební školy jsem šel do kravína jezdit na kravách. A aby se to zkomplikovalo, tak jsem tam navíc ty housle zapomněl. Proto takový trošku drsný název.

Je to hezké, přijde mi to poetické. Tedy tahle knížka je o vás?
To je knížka z prostředí mého dětství. Ne všechny povídky jsem prožil na vlastní kůži, je to samozřejmě nějak dobarvené.

Čtěte také

Je to právě z vesnice Velká Hleďsebe, kde jsem bydlel i na samotě v podstatě. Jsou to padesátá léta 20. století, ale není to politické. Děti to vnímaly úplně jinak. Já chtěl být pionýr a brečel jsem, když mi to otec zakázal. Pak přišly první lásky, první pohlazení, první pusa. Dnes už mají děti jiné dětství, tak jsem si myslel, že bude dobré, když to připomenu, zvlášť těm starším. Ale zjistil jsem, že i ti mladší si v tom něco našli. Mám 11 vnoučat a také je to zaujalo a knížka se jim líbí.

Pouštíte se také do psaní divadelních her?
Divadelní hra je velmi těžký formát, možná nejtěžší z těch velkých literárních žánrů. V podstatě jsem s tím začal, jenže vždy z toho vyšla spíš rozhlasová hra. Mám vizi a představu, nemyslím zrovna na pardubické divadlo, to bych pomýšlel hodně vysoko, ale že někde na nějaké menší, třeba i amatérské scéně, se nějaká inscenace mé hry povede.

Bohumil Kos ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Máte také v Pardubicích ještě další krásnou tradici a to je vánoční zpívání v divadle na Štědrý den? Budete zpívat i letos?
Zatím to v plánu máme, zatím jsme neřekli, že ne. Je to už opravdu letitá tradice, schází se tam plno lidí, kteří mají pardubické divadlo rádi. Hraji tam na kytaru, protože máme takové volné sdružení, kterému se říká Kosteam. Je to doplněné o herce, herečky i profesionální zpěváky. Má to příjemnou atmosféru.

Celý rozhovor s Bohumilem Kosem si můžete poslechnout v našem audioarchivu.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.