Boemo e Bastardella. Epizoda ze života Josefa Myslivečka jako rozehraná milostná „šachová partie“

Už jste viděli film?
Monika Alžběta Svobodová: Viděli.
Jiří Raichl: Nádherná je na tom filmu hudba. Fantastická muzika v provedení Luksova orchestru Collegium 1704 plus vynikající hlasy sólistů. A myslím si, že je tam velice pěkně vystižena dobová atmosféra. Film rozhodně stojí za vidění, už jen kvůli oné hudbě. Je to zážitek.

Italové říkali Josefovi Myslivečkovi Il Boemo, Čech. Přívlastek Divino, Božský, si vymyslel Jakub Arbes, který o něm napsal povídku.
Jiří Raichl, spoluautor knihy Boemo e Bastardella

Osobnost Josefa Myslivečka upadla trošku v zapomnění. Kdy vy jste se s ní poprvé potkali? Vzpomenete si na ten okamžik?
Jiří Raichl: Já jsem se s ním potkal už docela dávno. Mám hudební kořeny v rodině, můj otec byl hudební skladatel. I když jsem se tedy nepotatil, muzika je pro mě velká láska, ale pasivně, jsem spíše posluchač a milovník klasické hudby. A s osobou Josefa Myslivečka jsem se potkal už dávno, ale vnímal jsem ho jako skladatele 18. století, který zůstal v zapomenutí. Velikáni, kteří přišli po něm, Smetana nebo Dvořák, ho vytlačili z povědomí. Více jsem se začal jeho osobou zabývat zhruba 3 až 4 roky zpátky, kdy jsem dělal ve svém webovém projektu seriál o zajímavých hudebních skladatelích 18. století. A tam samozřejmě Mysliveček ohromně vyniknul, protože on ve své době skutečně dominoval italské scéně a roky diktoval hru v Neapoli, což byla tehdejší největší operní scéna.

Čtěte také

Jan Jirásek: Spolupráce s hradeckým rozhlasem byla pro mne odrazovým můstkem k filmové hudbě

Syn mlynáře, kterému v Itálii za dob jeho života říkali Božský Čech.
Jiří Raichl: To je trošku nepřesné, říkali mu Čech, Il Boemo. Onen přívlastek Divino si vymyslel Jakub Arbes, který o něm napsal povídku, která se právě jmenovala Il Boemo Divino, jestli si to dobře pamatuji. Takže přídomek Divino mu vymyslel on. Italové mu dali umělecké jméno Il Boemo, aby si ho prostě odlišili od ostatních skladatelů.

Moniko, kdy vy jste se potkala poprvé s osobou Josefa Myslivečka?
Monika Alžběta Svobodová: Pokud mám být upřímná, tak až díky tady panu Raichlovi. Možná jsem o něm zaslechla, ale velice letmo, někde ve škole, ale opravdu detailněji jsem se o něj začala zajímat až ve chvíli, kdy část jeho života Jiří navrhl jako námět naší společné knihy. Pak jsem teprve začala detailněji pátrat, kdo to byl, o jak významného hudebního skladatele jde.

Jiřímu jsem navrhla, abychom napsali knihu způsobem, kde by se střídal ve vyprávění muž a žena. Jako běžný dialog mezi lidmi.
Monika Alžběta Svobodová, spoluautorka knihy Boemo e Bastardella

Jiří tedy přišel s nápadem na tuhle knížku.
Monika Alžběta Svobodová: Přesně tak. Ale spolupráci jsem Jiřímu navrhla já, zda bychom nezkusili napsat společně knihu, kde by se střídal muž a žena ve vyprávění. A zvažovali jsme, o čem by ta kniha mohla být. Protože Jiří už delší dobu toužil napsat knihu právě o Josefu Myslivečkovi, tak navrhl, že tím námětem mohl být právě on.

Čtěte také

Myslivečkova hudba byla základní prvek, film jsem tvořil kolem ní, popisuje režisér snímku Il Boemo Petr Václav

Zaujal mne hned název knihy, Boemo e Bastardella. Co to přesně znamená?
Monika Alžběta Svobodová: Tak Boemo jsme si už vysvětlili. A Bastardella je vlastně něco obdobného, byla to umělecká přezdívka Lucrezie Aguiari, což je ženský protějšek Josefa Myslivečka v našem příběhu. Musím říct, že s Josefem Myslivečkem toho mají hodně společného, protože i ona byla ve své době skutečně obrovskou osobností, její hudební talent a vůbec pěvecké schopnosti byly nevídané. Kromě Myslivečka pro ni skládal třeba i Guiseppe Colla, který není tak známý, nicméně v Itálii své doby i on byl poměrně známým autorem.

Říkala jste protějšek. Tedy oni spolu něco měli?
Monika Alžběta Svobodová: Ano, říká se to. Je to ovšem pouze takzvaný drb, na který jsme se ale právě my snažili zaměřit v našem příběhu.

Pojďme tedy připomenout, o čem knížka je. Vybrali jste si jednu kapitolu z životního příběhu Josefa Myslivečka?
Jiří Raichl: My jsme si vzali z příběhu Josefa Myslivečka jednu epizodu, která se právě týká jeho údajné romance s Lucrezií Aguiari zvanou Bastardella. Tento drb se traduje už od prvních historiků, kteří se zabývali jeho životem, jeho biografií. Ale nikdy to nikdo nebyl schopen potvrdit, protože ve skutečnosti Bastardella byla přítelkyní a později manželkou už zmíněného Giuseppe Colly, kapelníka v Parmě. Ona byla primadonou parmského operního souboru. A Josef Mysliveček patrně v Parmě, přestože to také není úplně stoprocentně doloženo, dával nějaké své dílo a v rámci tohoto angažmá měl zřejmě s Bastardellou románek.

Čtěte také

Božský Čech Josef Mysliveček na Vltavě. Připomeňte si tvorbu geniálního skladatele

Nicméně neexistuje o tom jediný skutečný důkaz.
Jiří Raichl:To nás právě tak velmi navnadilo, protože pro beletristu je nejlepší vytvořit fabuli nad něčím neurčitým a nejasným, kde jde nějaká fáma, ale není to nic bezpečně doloženého. Můžete si vymýšlet, vymýšlet a vymýšlet a nikdo vás neobviní z toho, že jste porušili nějaké věrohodné historické skutečnosti. Protože je nikdo nezná.

Zajímavý je také způsob, jakým jste knihu psali. Byla to taková rozehraná šachová partie mezi vámi, je to tak?
Monika Alžběta Svobodová: Přesně tak. Návštěvnice pražského křtu to hezky pojmenovala v jednom příspěvku. Řekla, že to byl korespondenční způsob psaní. Dá se říct, že kniha vznikla vlastně online, protože my jsme se s Jiřím setkali poprvé, až když šla kniha do tisku.

Vy jste se neznali?
Monika Alžběta Svobodová: Ne, my jsme se nikdy neviděli. A jen díky sociálním sítím jsme se dostali do kontaktu. Já jsem Jiřímu navrhla, že bychom mohli napsat knihu tímto způsobem, kde by se střídal ve vyprávění muž a žena. A vše probíhalo tak, že jeden z nás napsal svůj oddíl, já za Lucrezii nebo Jiří za Boema, a poslal ho přes sociální sítě. A protějšek navázal na ten předchozí oddíl. Tedy dá se říct, že celá kniha vznikala jako běžný dialog mezi lidmi. Museli jsme reagovat na to, kam druhý autor příběh posunul, a tak se vlastně sám rozvíjel a vyvíjel.

Čtěte také

Hudba bez ducha je nudná. Filharmonie Hradec Králové má velký potenciál, který dál rozvíjí

To je ale netradiční způsob tvorby. Už to někdo takto před vámi zkusil?
Jiří Raichl: Nevím o tom. Je to možné, ale není to úplně běžné.

Mimochodem, jak jste pak na sebe koukali, když jste se poprvé viděli?
Jiří Raichl: Já dobře.
Monika Alžběta Svobodová: Já myslím, že jsme oba spokojeni. Hlavně že nám to ladilo nejen literárně, ale myslím, že jsme si sedli i lidsky, což je hodně důležité.

Křtiny knihy budou ve čtvrtek 1. prosince v Petrof Gallery v Hradci Králové. A bude to prý krásný dvouhodinový program.
Jiří Raichl: Křtiny proběhnou ve čtvrtek 1. prosince od 18 hodin v Petrof Gallery a bude to akce samozřejmě literárně hudební. Moc děkuji společnosti Petrof za příležitost uspořádat ji v nádherném prostředí Petrof Gallery. O hudební doprovod se postará klavíristka pardubické konzervatoře Kateřina Ochmanová, a samozřejmě v rámci večera něco z knihy přečteme. Budeme si povídat o Myslivečkovi, věřím, že to bude moc pěkný večer.

Na křest knížky Boemo e Bastardella o Josefu Myslivečkovi nás osobně pozvali autoři Monika Alžběta Svobodová a Jiří Raichl. Moc děkuji za rozhovor.