Belgický kůň váží i devět set kilogramů. Dvojspřeží pak na voze utáhne třítunový náklad

Stanice plemenných hřebců v Kosově patří Josefu Anderlemu. Koně má rád odmalinka. „Já to mám po svým tatínkovi,“ přiznává s úsměvem chovatel. Josef Anderle je v podstatě prvním českým soukromým držitelem státních plemenných hřebců. Usiloval o tuto práci už před rokem 1989, ale zemědělské družstvo mu to nepovolilo. Zadařilo se mu brzy po sametové revoluci. Dnes chová dva hřebce belgického plemene. Je to chladnokrevný kůň, který je velký a těžký, a je určený pro práci v zemědělství a v lese. 

Pravidla zachování čistoty plemene jsou složitá a přísná. „Tihle hřebci musí mít čtyři doklady o původu ze strany otců a matek. Kdybychom to porušili, tak už nemáme tu krev českomoravského belgika,“ říká Josef Anderle. Chovatelé tak do Kosova přivážejí klisny belgického koně k připuštění. „Jmenuje se Beva, je jí devět let,“ říká Petr Sidimák. Klisna už jedno hříbě měla, chovatel by ale rád ještě jedno.

Průběh připuštění je odborně vedený. „Já dám největší důraz na hygienu,“ říká Josef Anderle, a připravuje si kyblík s roztokem hypermanganu. „Prvně umyju klisnu, pak hřebce,“ popisuje. Klisna také musí mít podvázaný ocas, aby žíně nepřekážely. Koně se nejdřív setkají u dřevěné zástěny, kde se poznávají, očichávají. Stále ještě není jisté, jestli se připuštění podaří. Klisna nemusí hřebce přijmout. Pokud vše proběhne tak jak má, musí chovatel po sedmnácti osmnácti dnech pozvat veterináře s ultrazvukem, který ukáže, jestli je klisna březí.