Bejrút byl jen slabý odvar toho, co jsme zažívali v tureckém Adiyamanu, říká záchranář David Hynek

Odpočinul jste si už? Je to týden, co jste se vrátili.
V podstatě odpočinek ještě trošičku probíhá, ale jsem už zařazen normálně do běžné práce. Jen musí člověk ještě maličko dospat to, co tam zanedbal.

My jsme se potkali už před lety po tom, co jste zasahovali v Libanonu, v Bejrútu, kdy tam výbuch amoniaku srovnal se zemí celý tamní přístav. Můžete ty zásahy nějak porovnat?
Když bych měl srovnat zásah v libanonském Bejrútu a teď v Turecku, tak to se nedá srovnat. Opravdu, pokud bych to řekl hodně laicky a lidově, tak Bejrút byl slabý odvar toho, co jsme zažívali a měli možnost vidět v Adiyamanu.

Při jakékoliv záchraně života hraje každá minuta důležitou roli. Šance se pro zasypané lidi s postupujícím časem rychle snižuje.
David Hynek, kynolog, člen USAR týmu

V čem to bylo jiné?
V podstatě v rozsahu té zkázy. V Bejrútu šlo o zkázu části města v okolí přístavu. Nebylo to ani příliš rozsáhlé, trosky tam nebyly tak složité, kdežto nyní zemětřesení v Turecku zasáhlo obrovskou oblast, velké množství lidí. Ke včerejšímu dni bylo už kolem 50 000 potvrzených obětí, kdežto v Bejrútu byl počet obětí ve stovkách osob.

Čtěte také

Psovod David Hynek: „Záchranáře a jeho psa společná práce baví. Dělají si navzájem radost“

Český USAR tým byl snad úplně první zahraniční tým, který se dostal na místo a byl připraven pomáhat. Jaké byly první dojmy?
V podstatě jsme byli prvním týmem, který zasahoval v Adiyamanu. Když jsme přilétli do Adany, tak už se tam soustřeďovaly další týmy ze zahraničí, ale v Adiyamanu jsme byli první zasahující tým. A první naše dojmy z toho místa byly, že jde opravdu o hodně neklidnou oblast, protože ještě při čekání na letišti jsme cítili otřesy, který tam dobíhaly. Potom jsme se museli přesunout na základnu, kde jsme si vystavěli náš kemp, a následně se okamžitě začalo s vyhledávacími a záchrannými pracemi.

Jak vůbec funguje příprava na odlet do postižené oblasti? Kdy jste se dozvěděl, že poletíte?
Dostal jsem předběžnou informaci hned po sedmé hodině ranní, že se něco děje, abychom byli připraveni. A oficiální zpráva o aktivaci týmu proběhla kolem desáté hodiny dopoledne, kdy už bylo schváleno naše nasazení v zahraničí. Tedy měl jsem de facto čtyři hodiny na to, abych se dobalil a přesunul na určené letiště k týmu, ke kterému jsme byli přiděleni. Pak už se hraje o každou minutu, potom se už pospíchá.

Čtěte také

Pes se nesmí bát, musí být kámoš s lidmi i zvířaty. Když má pracovní krev, je to vztah na celý život

První minuty jsou asi nejdůležitější pro záchranu lidí ze sutin při takových katastrofách, ne?
Při jakékoliv záchraně lidského života hraje každá minuta roli. V tomto případě se dá říct, že tam šlo tedy spíš než o minuty jako o dny, protože za těchto podmínek má šanci přežít opravdu jen ten, který je v případě zasypán v nějaké tzv. kapse, nejlépe je nezraněn, má tam přísun vzduchu a možnost nějakých nápojů, aby byl schopen vydržet. Strašně záleží i na klimatických podmínkách, kdy se neštěstí stane. Kdyby bylo léto, bylo by to zasypání pro oběti mnohonásobně horší. Tím, že v místě byly teploty přes den lehce nad nulou, v noci lehce pod nulou, tak nehrozila nějaká dehydratace a podobně.

Jak vypadal váš pracovní den v Turecku?
Ze začátku jsme se točili v šesti až osmihodinových cyklech tak, aby byla zabezpečena nonstop práce na troskách budov. Postupem času se intervaly změnily. Jeden tým jel třeba v intervalech kratších, další tým v delších. Ale když to vezmu, z šesti hodin, které máte na odpočinek, tak když si odečtete cestu zpátky na základnu a pak znovu na místo, potřebujete se umýt, trošku najíst, jít si lehnout, my psovodi se ještě musíme samozřejmě postarat o své psy, tak vám zůstane zhruba hodina na odpočinek.

Českému USAR týmu se podařilo najít a vyprostit 78 osob, které zemětřesení nepřežily. A 3 lidské životy se vám podařilo zachránit. Můžete říct, jaké to jsou pocity, když člověk vidí tolik neštěstí?
Já to vezmu z toho pozitivnějšího pohledu. Samozřejmě jakákoliv záchrana živé osoby je pro nás vždy taková injekce adrenalinu a chuti dál tu, bohužel nehezkou práci, dělat. Protože jak se říká, naděje umírá poslední. Do poslední chvíle počítáme s tím, že bychom mohli někoho přeživšího ještě najít i v tom posledním místě budovy. Každý nález živé osoby nám hodně pomůže.

Čtěte také

Psovodi pátrali v Krkonoších po pohřešovaných lidech nebo sebevrazích. Šlo ale jen o cvičení

Vy jste u toho byli s Darenem?
Ano, byli jsme u nálezu dvou dívek. Respektive ty dívky byly nalezeny a my jsme je pomáhali vyprošťovat, transportovat z trosek a předat místní záchranné službě.

Co bylo na tom celém zásahu nejtěžší?
Nebudu lhát, nejtěžší bylo srovnat se s tím velkým počtem obětí. Ten přístup tureckého obyvatelstva k rozloučení s tělem zemřelého, na to nejsme my Evropané úplně zvyklí. Oni vyžadují nalezení toho těla a důstojné rozloučení. A u nich to je ještě doprovázeno určitými rituály, které pro neznalého člověka může působit hodně emotivně.

Jak jste vnímal pak rozloučení na letišti, když jste odlétali z Turecka? A také přivítání doma v České republice bylo hodně dojemné.
Musím přiznat, že jsem sám nečekal, jaké emoce budou doprovázet náš odlet. Přijeli se s námi rozloučit místní lidé, všichni ti, který nás tam na místě nějakým způsobem doprovázeli, zabezpečovali nám servis. Obrovské množství lidí a zaměstnanců se s námi přišlo rozloučit a děkovali nám za pomoc. Bylo to opravdu velice dojemné. A velice dojemné bylo i přijetí v Praze od tureckých obyvatel, kteří žijí v Čechách. Bylo to opravdu hodně emotivní.

David Hynek, hasič a kynolog, člen speciálního českého záchranářského týmu, který pomáhal po ničivém zemětřesení v Turecku, byl dnes naším hostem. Moc vám děkuji za rozhovor i za vaši práci, kterou děláte. Klobouk dolů před vámi hasiči a záchranáři. Děkujeme.