Barunčina škola v České Skalici ukazuje třídu, kterou navštěvovala Božena Němcová

21. červen 2016
Česko – země neznámá

Roubená stavba v centru České Skalice v Královéhradeckém kraji bývala kdysi školou, kterou v letech 1826 až 1830 navštěvovala Barunka Panklová, tedy Božena Němcová. Škola, o níž se traduje, že zde stála už ve 13. století, měla původně tři budovy, po požáru se z nich zachovala jen jedna.

Českoskalická škola byla určena pro žáky ze širokého okolí, z vesnic vzdálených i několik kilometrů. Učilo se každý den od pondělí do soboty od devíti ráno do tří odpoledne. Někdy i v neděli, když pan učitel nařídil doplňovací hodiny.

Školní docházka byla povinná, avšak zapsaným žákům rozhodně neodpovídal počet dětí, které poté do školy skutečně docházely. Na vině bývaly mimo jiné i domácí práce, které děti musely zvládat, pomoc na poli či v hospodářství.

Jak se učilo za časů Barunky

Učivo se tehdy skládalo ze dvou základních osnov – trivium, tedy čtení, psaní a počítání, a reálie – tedy dějepis a přírodopis. Také se v tehdejší škole hodně muzicírovalo. Hodina končila většinou zpěvem, děti se někdy učily i náročné kusy včetně chorálů. A ti nejlepší si s panem učitelem mohli v neděli zazpívat v kostele na kůru při mši.

Třída v Barunčině škole

Co by se ale dnešním dětem rozhodně nezamlouvalo, byly tehdy běžné tělesné tresty. A tak i v Barunčině škole najdete rákosku, polínka v koutě, na kterých se sedělo, nebo oslovskou lavici.

Známkování bylo šestistupňové, takže pětka vlastně nebyla nejhorší známkou. Komu se podaří navštívit Barunčinu školu počátkem června, může se setkat i s dětmi a panem učitelem. Postavy z děl Boženy Němcové tady, stejně jako na zámku v Ratibořicích a na Starém Bělidle, každoročně ožívají.

Mnohé ze školních pomůcek z počátku 19. století jsou pro dnešní generaci pořádným rébusem. Třeba dřevěná tabulka zvaná červený kohoutek s písmeny a číslicemi byla vlastně takovým předchůdcem slabikáře, nožík křiváček s sebou děti zase nosily, aby si mohly ukrajovat ze skývy chleba, kterou měly z domova jako jídlo na celý den. Olůvkem se rylo do břidlicové tabulky a kalamář byla lahvička na inkoust, do kterého se namáčel husí brk.

Zápis do Zlaté knihy

Když psala Božena Němcová povídku Pan učitel, její skutečná studia jí byla jen inspirací. Ve skutečnosti si nechala vyprávět současným učitelem o tom, jak to ve škole v té době chodilo. A stejně jako kniha Babička je i tato povídka v mnohém idealizovaná skutečnost.

Konec hodiny

Ovšem zatímco v povídce si hrdinka velmi přeje být oceněna za své úsilí zápisem do Zlaté knihy, Barunce Panklové se toto přání splnilo. Do Zlaté knihy, kterou v muzeu návštěvníci také najdou, byla Barunka slavnostně zapsána 2. července 1829.

Barunčinu školu navštěvovali i její mladší sourozenci, nebyli však jen tři – Adélka, Jeník a Vilém, ale po Barunce Panklové se do školy postupně zapsalo i 12 jejích skutečných sourozenců.

Roku 1919 se na torzo dřevěné skalické školy zasadila bronzová pamětní deska akademického sochaře Quida Kociana nazvaná Hold dětí Boženě Němcové. Ve škole se ještě dlouhá léta bydlelo, později v ní býval mlékařský krámek. Roku 1962 se budova dočkala rekonstrukce a v bývalém učitelském bytě došlo k úpravě školní třídy z 30. a 40. let 19. století, jak ji popsala Božena Němcová v povídce Pan učitel.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.