Ageismus, předsudky z věku, staří vůči mladým a naopak, to známe odnepaměti, říká psycholog Lašek

Hovoříme s psychologem Janem Laškem o receptu na to, jak se v jednom domě nepohádat o dálkový ovladač, výchovu dětí či o nevynesený koš.

Myslíte si, že je vícegenerační bydlení takový přirozený návrat ke kořenům? Nebo nás k tomu dohání ekonomická realita?
Je jistě více věcí, které v tom hrají roli, ale v obecné rovině se dá říci, že se ony role, které kdysi byly funkční a jasně definované, poněkud promísily. Protože nejstarší generace je třeba ještě pracovně aktivní, také střední generace a samozřejmě i ta mladší, řekněme studijní a žákovská.

Čtěte také

Psycholog Jan Lašek na téma: Ego! Je potřeba si věřit, umět předvést, co umím a chovat se slušně

Čli ty role jsou nějakým způsobem definovány, ale míchají se. A navíc tím, jak se prodlužuje věk, nejstarší generace žije déle svůj život, což znamená, že tito lidé nemají příliš chuť něco měnit kvůli mladým a naopak zase mladí kvůli nim. Máme už informace ze starého Řecka, kde si stěžovali staří na mladé, že jsou nezodpovědní a povrchní.

Je to tedy problém odnepaměti, dokonce to má podobu předsudků, kterému říkáme ageismus, tj. předsudek z věku. Kdy staří mají předsudky k mladým a mladí zase k starším. Čili tady se toho, bohužel, příliš mnoho nemění.

Proč se mozky různých generací přestanou v danou chvíli chápat?
Já si myslím, že v tom je obecně trošku snižování úcty k jednotlivým věkovým kategoriím navzájem, oboustranně. Neustále se někdo potřebuje prosazovat, tedy tohle bude podle mě a tohle bude takto. A to se nebude měnit a podobně. Známe to právě z vícegeneračních bydlení, kde často nastávají spory takzvaně o kuchyň. Pokud nejsou v domě dvě kuchyně.

Vždy je dobře, když mají jednotlivé generace možnost žít po svém, ve svém vlastním teritoriu. Riziko konfliktů je u nás bohužel vysoké.
doc. Jan Lašek, psycholog

A mohou být spory také o péči o zahradu, o dům, o vše ostatní. Čili lidé nejsou schopni se domluvit, pokud tam někdo celou tu partu, pardon, nešéfuje, aby se pravidla dodržovala. Jsme v tomto směru trošičku nešikovní, protože pravidla buď rychle měníme, nebo je vyžadujeme jen někdy. A kdo se v tom pak má vyznat.

Důslednost je určitě i v tomto ohledu důležitá. Jde o to si jen vymezit své koridory, do kterých si vzájemně nepolezeme. Kdysi tu bylo krásné slovo vejminek. Neboli účinek, kde bylo poměrně přesně stanoveno, co, kolik čeho, ovoce, brambor a podobně, kdo s čím bude nebo nebude pomáhat. A to se poměrně hodně dodržovalo.

Čtěte také

Psycholog Jan Lašek: Společnost se „buranizuje“. Agrese by neměla být součástí mezilidských vztahů

To bylo ideální, ale teď to nefunguje, vejminky se nestaví nebo jen výjimečně. A bohužel, říkám si, neustále nadáváme na to, že žijeme v jakémsi shonu. To slyšíte dnes a denně tisíckrát. Při současné rychlosti života. Nelétáme ještě všichni do kosmu, ale obávám se, že vzájemně na sebe máme málo času, abychom se pochopili.

Je lepší, když dítě v určitém věku dům nebo byt opustí?
Jestliže má mladý člověk možnost bydlet nějak kulturně, tak si myslím, že to je řešení. Zase je to ale otázka určitých domluv, případně nějaké babičkovské pomoci a podobně. Což je světový unikát, s tím se jinde na světě nepotkáte, jak naše české babičky pomáhají.

Čili vždy je dobře, když mají jednotlivé generace možnost žít po svém, ve svém vlastním teritoriu a ne se dělit o teritorium jiných věkových skupin. Riziko konfliktů je u nás bohužel vysoké.

Jak si tedy teritoria a koridory vymezovat? Jak si určit nějaká pravidla? Poslechněte si celou radioporadnu s psychologem doc. Janem Laškem v našem audioarchivu.