50 let za šicím strojem! Šikovné ruce Evy Tatouškové tvoří úžasné kroje, uniformy i dobové oblečení

22. únor 2024

Představíme vám Evu Tatouškovou z Nového Města nad Metují a především její šikovné ruce. Ty umí ušít nádherné lidové kraje pro muzea i folklorní soubory. Vytváří i dobové oblečení nebo historické uniformy. Za šicím strojem strávila už 50 let, přičemž šitím krojů a dobových oděvů se věnuje od 90. let minulého století. Eva Tatoušková za své umění také obdržela i ocenění Zlatý kolovrat.

Blahopřeji k onomu kulatému výročí za šicím strojem. Co vás přivedlo k šití? Byla to vaše láska už od malička?
Vyučila jsme se dámskou krejčovou se zaměřením na zakázkovou výrobu. Po Sametové revoluci jsem šila na jedné škola a vyučovala dívky. Kolegyně mne tenkrát požádala, jestli bych neušila kroj na jednu akci, kterou pořádala v Ratibořicích. Řekla jsem, že ušiju, ale pořádně jsem nevěděla jak. Tak jsem začala bádat, hledat a navštěvovat muzea i pamětníky. Takže teď už za tím šicím strojem sedím 50 let a kroje šijeme určitě už 30 let.

Eva Tatoušková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Ušila jste i kroje pro dětský pěvecký sbor Jitro z Hradce Králové. Takže se vaše dílo podívalo do celého světa, třeba i do Japonska. To vís musí určitě těšit?
Těší, moc. Vždy když něco došiju, tak se pokaždé po čase podívám, jak se těm mým v uvozovkách dětem daří. Kde jsou, kde vystupují. Když vidím, že ty kroje dělají radost, tak je to moc dobrý pocit.

Bohatý kraj měl bohatý kroj, chudý kraj chudý kroj. Já jsem příznivcem jednodušších krojů. A náš orlický je podle mne nejhezčí.
Eva Tatoušková, držitelka ocenění Zlatý kolovrat

Říkala jste, že jste musela velmi bádat, jak kroj správně ušít. Je to asi velká alchymie?
Je to trošku jiná krejčovina než civilní oděv. Protože je to střihově jiné, kroje se dědily z generace na generaci, takže musely být ušité tak, aby padly každému. Někdo je vyšší, jiný širší, tak aby šlo kroj nějakým způsobem upravit. A to je problém. Protože i pamětníků je čím dál méně. Takže jsem začala i staré kroje sbírat, mám jich už ke dvaceti. Takže někdy něco trochu napárám a podívám se, jak je to vlastně ušité. Je to docela složitá práce.

Čtěte také

Dříve to bylo tak, že chudý kraj měl chudý kroj a bohatý region naopak zdobený, pestrý kroj?
Přesně tak. Například na Hané, kde mám kamarádku, paní Vítoslavskou, která šije jen tamní, hanácké kroje, tak to byl bohatý kraj. Kroje tedy hýří výšivkami, krajkami a vším možným. Kdežto u nás, Orlické hory, to byl chudý kraj, tedy tím pádem i chudý kroj. Ovšem neznamená to, že by byl ten chudší kroj ošklivý. Já jsem právě spíše příznivcem těch jednodušších krojů. A ten náš orlický je podle mne nejhezčí.

Na co všechno musíte pak při samotné práci myslet a pamatovat?
Největším problémem u této krejčoviny je materiál. To je alfa i omega a docela velký průšvih. Některé látky se nedají vůbec sehnat, takže se pak volí nějaký vhodný kompromis. Něco se sehnat dát, spousta lidí má doma třeba ještě nějaký kousek kraječky, tak mi to věnují. Ale takové materiály se už zkrátka dnes nevyrábí.

Kroje já miluju. To je úžasná záležitost, protože kroje sluší úplně každému. Každý by měl mít ten svůj.
Eva Tatoušková, držitelka ocenění Zlatý kolovrat

Když chcete, aby kopie kroje byla kvalitní a autentická, tak potřebujete i kvalitní materiál.
Určitě. Je pravda, že krojové sukno se ještě celkem sehnat dá. Ne tedy vojenské, pro to se jezdí někam do Rakouska, protože tam jsou zapotřebí nejrůznější odstíny. Takže kvalitní materiál na kroje se hodně těžko shání, je to bída, ale prostě musí se to sehnat. Velkou radost nám všem krojařům udělal podnik Hedva v Rýmařově, který začal vyrábět krojové stuhy. A oni jsou tam opravdu dobří, protože jim někdo třeba pošle kousek staré stuhy, která se dříve vyráběla, a oni podle toho utkají novou. Barvy, velikosti i vzory jsou úplně nádherné.

Čtěte také

Kroje nejen šijete, ale také opravujete. Na to se asi musí dávat hodně velký pozor, aby nikdo nepoznal, že je tam něco nového.
To je pravda. Jednou jsem opravovala turnovský kroj, který má krásný vínek, což je takový pruh látky na hlavu. A ten byl už prostě špatný, tak jsme udělali nový. Použili jsme pouze tu krajku a pak mi ta paní říkala, že je tak krásné, že vůbec není vidět, že jsem to někde štupovala a opravovala. Tak jsem odpověděla, že to ani nemůže vidět, protože je fungl nové.

Které historické období bylo na kroje nejbohatší? Protože pak městská móda pomalu vytlačila lidové kroje.
Těžko říct. Já se vždy snažím, když šiju nějaký kroj, tak ušít ten nejstarší, o kterém víme. Potom samozřejmě ve větších městech kroje odkládaly, přišlo městské oblečení, ale takový vrchol krojů byl v letech 1850 až 1860. Pak už začala tovární výroba a měnily se materiály.

Největším problémem u této krejčoviny je materiál. To je alfa i omega a docela velký průšvih. Některé látky se nedají sehnat.
Eva Tatoušková, držitelka ocenění Zlatý kolovrat

Vy jste mi říkala, že jste se dívala v televizi na seriál K poctě zbraň a tam jste viděla svoji práci.
Říkala jsem si, tohle jsem šila, tamto také znám, tuhle uniformu jsem nešila, ale toho pána znám, protože jsem mu šila nějakou jinou. Jsou to krásní blázni, co milují vojenskou historii a pořádají všelijaké bitvy a setkání. Pro ty uniformy šijeme, i když jsem je tedy šít vůbec původně nechtěla. Protože tam to musí být úplně přesné. Oni mi posílají vojenské předpisy z Rakouska-Uherska a přes to prostě vlak nejede. Takže když ušiju spoustu uniforem, tak se moc těším zase na kroje, protože tam jsou pentličky a mašličky, můžete tam dát trošku fantazie. To u uniforem nejde.

Dříve se podle kroje poznalo, odkud člověk pochází. Jestli je svobodný či ženatý, jestli drží smutek. Byla to taková téměř občanka.
Eva Tatoušková, držitelka ocenění Zlatý kolovrat

Vy sama máte svůj kroj?
Měla jsem. Ovšem vždy jsem o něj přišla, protože mi pak někdo řekl, že se mu tak líbí, ať mu to nechám.

Čtěte také

Ale jezdím na řemeslné jarmarky a trhy, kde chodím dá se říct v kroji, ale já tomu říkám spíš lidový oděv. Není to pravý kroj, protože ten je přeci jen náročný na údržbu. Ale kroje miluju. To je prostě úžasná záležitost, kroje sluší úplně každému. Každý by měl mít svůj kroj. A také se dříve podle kroje poznalo, odkud člověk pochází. Jestli je svobodný nebo ženatý, jestli drží smutek, a dokonce jestli smutek drží půl roku nebo rok. Byla to vlastně taková téměř občanka.

Na čem pracujete teď, paní Evo?
Teď jsem došila talár pro pana Škvoreckého. V Náchodě chystají nějakou expozici o tomto spisovateli. Mám zabalený kroj do Oklahomy, pro tamní krajany se šije poměrně hodně a zrovna mi odpadlo od stroje pár kabátků pro Šmikurandu, to je lidová muzika z České Skalice.

Jakub Schmidt a Eva Tatoušková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Až uvidíte Šmikurandu v krojích, tak to je práce Evy Tatouškové z Nového Města nad Metují. Ještě jednou blahopřejeme k padesátému výročí za šicím strojem.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.