30 let bádání a na světě je kniha o životě českého kavalíra, Jana Nepomuka hraběte Harracha
Dnešní host Českého rozhlasu Hradec Králové dorazil do studia až z Jilemnice. Je jím dlouholetý a dnes již emeritní ředitel tamního Krkonošského muzea Jan Luštinec, který je také autorem nové knihy o hraběti Harrachově. O této úžasné osobnosti, Janu Nepomuku, hraběti Harrachovi, bádal více než 30 let.
Co vás pane řediteli před lety přivedlo na stopu tohoto výjimečného muže?
Docela jednoduchá věc. Pracoval jsem v zámku a v areálu, který upravil hrabě Jan Nepomuk. Takže on se tam prakticky všeho dotýkal. Ale navíc jsme tam měli nepatrnou expozici o historii lyžování, a to bylo jediné možné místo, kde mohl být hrabě Jan prezentován. A byl tam také jeho krásný portrét. Jenže já jsem zjistil, že ono to s tím, že přivezl první lyže do Čech, není tak úplně žhavé. On nebyl skutečně tím prvním, ale způsobil obrovský boom českého lyžování. Byla to mimořádná osobnost, protože v té době ještě žili poslední jeho pamětníci a ti na něj vzpomínali s úžasnou láskou a hovořili o něm opravdu v superlativech. Tak jsem si říkal, kdo to vlastně byl? Ale literatura téměř chyběla, tak jsem se tím začal prokousávat, protože po roce 1989 vznikla možnost vybudovat také jeho zámeckou expozici u nás v Jilemnici. Začal jsem na tom pracovat, uspořádali jsme první výstavy, abychom si ten terén tak trochu zmapovali. A pak jsme v roce 2012, tuším, otevřeli jeho expozici, která se dnes velmi líbí. Já jsem postupně procházel Harrachův život především v archivech a v dalších institucích a najednou se mi začal jevit jako komplikovaná, ale přitom nesmírně pozitivní osobnost. Ať jsem se podíval na dějiny dopravy, ať jsem se podíval na hospodářství, kulturu, do dějin turistiky, tak všude hrabě Jan hrál nesmírně důležitou roli. A to mě přivedlo k tomu, že je mu třeba věnovat mnohem větší pozornost. Protože patří k těm nejlepším představitelům naší aristokracie druhé poloviny 19. století.
A krásná kniha je na světě, jmenuje se Jan Nepomuk hrabě Harrach - ze života českého kavalíra. A to mě zajímá, vy jste říkal, že jste se na zámku v Jilemnici potkal i s lidmi, kteří si na hraběte Harracha pamatovali a vzpomínali na něj. Takže to byl opravdu podle těch jejich vyprávění kavalír?
Byl. Oni na něj vzpomínali s obrovskou láskou, bez jakékoliv nadsázky. A co je zajímavé, v západních Krkonoších, těch českých Krkonoších, vznikla řada tzv. povídaček o hraběti Harrachovi a tam všude vystupuje jako neobyčejně kladná osobnost. To znamená, že široké spektrum obyvatelstva jej stejně vnímalo. Ale mohu si přivolat na pomoc ještě někoho jiného a tím je spisovatel Jan Neruda. Ten o něm napsal nesmírně krásnou studii a jakkoliv neměl šlechtu příliš v lásce, tak tam najednou píše: Jan hrabě Harrach, ejhle, toť šlechtic.
Hrabě Jan Nepomuk Harrach v jednom ze svých dopisů píše, potřebujeme politiky s čistýma rukama. To zní aktuálně, že?
Jan Luštinec, autor knihy: Jan Nepomuk hrabě Harrach - ze života českého kavalíra
Kdo to byl tedy Jan Nepomuk hrabě Harrach? Vy jste říkal, že tedy Jan Harrach nepřivezl sem k nám z Norska lyže jako první. Jak jste na to přišel?
Opravdu, není tomu tak. Skutečně ty první lyže se tady objevily dříve. Ale hrabě Jan je přivezl pro své lesní dělníky a jeho lesní správa pak zadala podle těch dovezených vzorů výrobu. Takže se začaly produkovat lyže. Místní provenience Jilemnice měla skvělé podmínky pro lyžování a tak není divu, že se to tam ujalo a že nastal obrovský lyžařský boom, který se z Jilemnice velmi rychle potom šířil do českého prostředí. Jak víme, už v roce 1895 v Jilemnici vzniká první Český krkonošský spolek. Je to dodnes nejstarší spolek na území našeho státu. A ten potom organizoval lyžování jako sport a hrabě Jan to intenzivně podporoval. Podporuje také praktické lyžování a to není náhoda, protože on byl velikým přítelem turistiky. On si uvědomoval, že turistika má obrovský význam, protože může být velkou ekonomickou silou. Takže měl zájem, aby turisté přicházeli. A od letní turistiky bylo velmi blízko k lyžování, protože bylo možné turistickou sezónu rozšířit na celý rok. Proto on vyjádřil velikou podporu zdejším turistům. On ji nevyjadřoval jen slovy, ale také především financemi. Mnoho věcí se vybudovalo jeho zásluhou.
Sportovní Jára Cimrman, to byl Emerich Rath. Jeho jméno nese unikátní Muzeum zimních sportů
Zavedeme vás za jednou krásnou a velkou tradicí, za historií zimních sportů v našem kraji. Ta má v Polici nad Metují své muzeum, tedy Muzeum zimních sportů Emericha Ratha. Jádro expozice tvoří soukromá sbírka pedagoga, řezbáře a sběratele Mgr. Jindřicha Vaňka z Hronova. Původní sbírka je nově doplněna o textové a obrazové panely, které přibližují historii lyžování a skoků na lyžích v Machově, Hronově a Polici nad Metují.
Já bych možná řekl, že to byl takový Jára Cimrman přelomu 19. a 20. století.
Já vám něco povím, já ten pocit někdy mám také. Protože kam se podívám, tam najdu hraběte Jana. Ovšem on také opravdu všude byl, mnoha věcí se dotknul. Na rozdíl od Járy Cimrmana byl člověkem reálným. A jen tak mimochodem, má zásluhu o budování železniční sítě a zasazoval se o dráhu také do Hradce Králové, což je zajímavé.
Hrabě Harrach tedy může také za stavbu železnice sem do Hradce Králové?
Ono to bylo trošku složitější, protože on jednak vystavěl dráhu z Martinic do Rokytnice nad Jizerou a chtěl vytvořit tzv. Krkonošsko-jizersko-pruský okruh. Škoda, podařilo se mu to téměř úplně, jen 10 km dnes ještě chybí na propojení. A pak usiloval, aby tady byla vytvořena modernější síť. Dokonce předpokládal, že by z Hradecka vedla železnice přímo do jižních Čech. To znamená, že by doprava do jižních Čech byla mnohem rychlejší. Příliš úspěšný nebyl, protože v té době už se měly dráhy postátňovat. Ačkoliv on se stal ředitelem pro tuto oblast, tak bohužel neměl příliš velkou šanci své projekty nějakým způsobem prosadit. Tak prosazoval takové dílčí věci. A prosazoval, aby bylo důsledně všude česko-německé značení, nejen německé. Takže to je docela zajímavé. Těch plánů je opravdu bezpočet a je vidět, že hrabě Jan byl velice moderní. Protože on už dokonce navrhoval elektrifikované železnice.
Musíme připomenout, že to byl tedy i významný politik a také lesník.
Samozřejmě, jeho lesní hospodářství v Krkonoších bylo považováno ve své době za naprosto špičkové. Jen na vysoušení lesů bylo postaveno asi 179 km struh a zhruba stejné množství zase bylo vystaveno korýtek na zavlažování lesů. Takové hospodaření my si dnes neumíme vůbec představit. Bylo to velmi moudré, měnila se struktura lesů a ty začaly výborně fungovat. A proč on podporoval železnici? Protože do té doby se plavilo dřevo po vodě. Ale to bylo velmi nespolehlivé, občas se i rozkradlo, když se plavilo. On si přál, aby to bylo převedeno na silnici a na železnici. O těch lesích by se dalo dlouho hovořit. Ostatně založil také první krkonošskou přírodní rezervaci v roce 1904, což byl také mimořádný počin.
Ještě mě zajímá jeho politická angažovanost a politické názory. Protože on se nebál říkat své názory nahlas i když zrovna třeba nebyly moc populární.
On se nebál. Vím, že třeba v parlamentu ve Vídni, v říšské radě, na něj dokonce křičeli, vrať se domů, a živ se sám. Tam měl mezi německými poslanci mnoho nepřátel. Ale on je měl také v Čechách. V květnu roku 1897, když se rozhodovala v celku nevýznamná věc, že některé německé obce budou přesunuty k Vrchlabí německému a některé od Paky k Turnovu, tak došlo k obrovské bouři i v parlamentu a on tam byl dokonce vypískán. To pro něj bylo velmi kruté. Samozřejmě, že ho to trápilo. Ale vždy se vzchopil a ukazoval, že jediná cesta do budoucnosti pro nás je Rakousko, jako silný stát. Ale Rakousko je slabé, říkal, a může být silné jedině tehdy, když se bude starat o svou národnostní politiku. To znamená, chtěl federalizaci. A říkal, musíme budovat pevnou morálku a změnit zahraniční orientaci z Německa na Francii. A v jednom ze svých dopisů píše, potřebujeme politiky s čistýma rukama. To zní aktuálně, že?
Velký vizionář to byl.
Ano, velký vizionář. A dnes s odstupem vidíme, že ty jeho vize byly velmi reálné. On říkal, Češi s Němci se musí smířit, nacionalismus je cesta do záhuby. Za to bojoval. Velkou šanci neměl, ale dnes té jeho politice rozumíme.
A přitom to byl také velký vlastenec.
On ovšem důsledně rozlišoval vlastenectví a nacionalismus. To je pravda a upozorňoval na to.
Pane řediteli, dalo by se s vámi hodně dlouho mluvit o hraběti Harrachovi. Hodně toho také zájemci najdou ve vaší knize, která má 336 stran, je to neuvěřitelně velká a těžká kniha se spoustou úžasných fotografií.
Myslím, že pro Hradecko je hrabě Jan velmi atraktivní, všichni známe Hrádek u Nechanic. On Hradec Králové velmi miloval a víme, že sem jezdil na plesy. Rád překračoval onu aristokratickou hranici. Takže tady okouzloval. Podílel se také na velmi rozsáhlé výstavě hospodářské v roce 1894. Přispěl na ni finančně, zastával místo protektora té výstavy. Hradec Králové, který tenkrát měl kolem 10 000 obyvatel, navštívilo za dobu té výstavy přes 200 000 osob, což je naprosto neuvěřitelné. Měli bychom také připomenout ještě jeho obrovské kulturní zásluhy, ale na to už nám moc času nezbývá.
Tedy nejen do krásné rozhledny na vrchu Žalý v Krkonoších, ale i do Hradce Králové otiskl hrabě Harrach své stopy. A já jsem moc rád, že nám to dnes připomněl emeritní ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici Jan Luštinec. Moc děkujeme za návštěvu, pane řediteli.
Mějte se hezky, zdravím posluchače a přeji hezký, krásný den.
Související
-
Z lásky starousedlíků k Orlickým horám vznikla kniha Deštné na historických fotografiích
Představíme vám novou knížku s názvem Deštné na historických fotografiích. Jak kniha vznikala, kdo se na ní podílel, jak je koncipovaná? A chystají se další knížky?
-
Cením si lidí, kteří se vrhnou do opravy krásných věcí jen...
Nový zámek v Kostelci nad Orlicí je mimořádně krásný dům, který má i letos o prázdninách co nabídnout. Pochází z první poloviny 19. století a je chráněn jako kultur...
-
Šlechtický rod Kinsky dal Borgo si váží svých předků, ale...
Nebližší rozhlasová Návštěva je volným pokračováním jistého zářijového dílu, kdy jsme společně drželi palce české parajezdkyni v drezuře Nastasje Vištalové, italské...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
