17. ročník experimentálního tavení skla dřevem v Deštném v Orlických horách

Tavení skla dřevem

Od 1. do 3. srpna 2008 bude probíhat v areálu Muzea zimních sportů, turistiky a řemesel 17. ročník experimentálního tavení skla dřevem, letos věnovaný památce bývalého starosty obce Luboše Domši. Stane se tak ve spolupráci s Obcí Deštné v Orlických horách v rámci 5. ročníku Deštenského kulturního léta. Kromě základního programu tu vzpomenou 1. srpna desátého výročí ničivé povodně, při níž tato obec byla jednou z nejvíce postižených při povodních v roce 1998, kdy jen na obecním majetku měla škody za 70 milionů korun. Také letos se tak naskýtá jedinečná možnost od pátku do nedělního poledne sledovat umění mistrů sklářů, kteří v peci Magdalena budou tavit sklovinu, aby z ní následně sklářskými píšťalami vykouzlili křehkou krásu předmětů z tzv. "lesního skla".

Tým tavičů má za úkol nejen pec roztopit na potřebných 1300 stupňů Celsia, ale po celou dobu tavby teplotu udržovat a starat se o vsádku potřebného materiálu. Skupina uměleckých sklářů budou návštěvníkům - přichází jich ročně ke třem tisícům - předvádět výrobu na špičkové sklářské úrovni, kdy každý kousek je ceněný originál. Ty si potom mohou zájemci zakoupit na nedělní dopolední dražbě, kterou celá akce vyvrcholí a zároveň skončí.
Tavení skla dřevem, kdy v Deštném k jedné tavbě se spotřebují 3 kubíky bukového nebo březového dřeva, připomíná fakt, že víc než 400 let se na území Orlických hor rozvíjelo sklářství (v Deštném skončil, řečeno se sklářem Zdeňkem Andresem, "skleněný život" v roce 1910). To dosahovalo srovnatelné umělecké i technické úrovně ostatních sklářských hutí na území Čech, ostatně některé originály jsou v majetku i britské královny. Každý ročník měl své specifikum - např. první byl průkopnický s plnou hodnotou experimentu, čtvrtý byl věnován in memoriam mistru uměleckého řemesla Františku Šauerovi (1947-1995, v Deštném postavil pec dvakrát a absolvoval tři ročníky tavby), pátý na počest kolektivu huťmistra Zdeňka Andrese, šestý byl rozšířen o humanitární obsah - jeho čistý výtěžek byl věnován na pomoc postiženým povodněmi na Moravě stejně tak čistý výtěžek sedmého ročníku byl věnován samotné obci Deštnému, postižené tehdy povodní.
"Posledním, kdo tavil sklo dřevem ještě za 2. světové války, byl Emanuel Beránek ze Škrdlovic u Žďáru nad Sázavou. My jsme si říkali, že bychom to chtěli zkusit. Jenže než jsme na tu myšlenku přišli, on v roce 1974 zemřel. V literatuře jsme se o tom nikde nic nedočetli. A tak jsme začínali u mé chalupy ve Volfarticích u Nového Boru v roce 1986. Postavili jsme pec, nechali ji schnout a v roce 1987 tavili poprvé. I když každá tavba je krásná, ta první byla nejkrásnější. Taky jsme nevěděli, jestli utavíme. Dosáhli jsme totiž jen 1180 stupňů, ale dalo se z toho dělat. Ve tři hodiny ráno bylo utaveno, svítil měsíc, z pracovního otvoru šlo krásné světlo a viselo tam pět petrolejek. A když jste odstoupil 10 metrů od toho, tak žádný Picasso vám nemohl dát to, co dalo tohleto," zavzpomínal před časem v Deštném Zdeněk Andres.
Připomeňme v této souvislosti 43stránkovou publikaci Václava Šplíchala "Skleněná knížka z žáru ohně a srdce", vydanou u příležitosti 10. ročníku tavby a tvarování skla dřevem v Deštném v Orlických horách. Ta knížka s kobaltově modrou obálkou formátu A4, vytištěná na kvalitním papíru a opatřená závěrem trojjazyčnou mutací (německou, anglickou a polskou) zachycuje deset ročníků činorodé sklářské tvorby a experimentu v Deštném v Orlických horách. Že se tak činí s podporou Evropské unie a jejího programu CBC Phare, slouží ke cti nejen autorovi, ale všech těch nadšených sklářů či - použijeme-li jejich slov - skleněných bláznů.
Publikace má logické členění - jejím předznamenáním jsou oceňující slova historika Jaroslava Šůly. Pokračování pak představuje Úvod, v němž autor připomíná, že poslední tavba na území Orlických hor se uskutečnila v únoru 1910 v Karolínině huti v Jedlové - Zákoutí, dnes místní části Deštného, a přidává charakteristický detail, že deštenské tavení skla dřevem se koná začátkem srpna, kdy je měsíc v úplňku. Dalších pět číslovaných kapitol představuje vlastní práci, založenou na pečlivém studiu faktů; rozdělena na části Navazujeme na bohatou tradici, Předhistorie, Experimentální tavba skla dřevem v Deštném a Historie čtyř pecí, podává názornou a fundovanou představu o daném tématu. Mezi další klady patří dostatek kvalitních fotografií i výtvarné zpracování, třeba na každé stránce dole pod číslováním se citlivě opakuje středověký alchymistický znak skla - nekonečno ve spojení s obráceným křížem, což - přeloženo do "sklářské" řeči - znamená věčné trápení se sklem.

Zdroj: Josef Krám