17 dní, 19 hodin a 43 minut. Ultracyklsista Aleš Vaníček zvládl 5000 km dlouhý Transcontinental Race
Představíme vám opravdu velkého borce. Starosta Žacléře Aleš Vaníček je totiž sportovec a ultracyklista. Letos se mu povedlo ujet neskutečný, téměř 5 000 km dlouhý závod, který vedl od Atlantského oceánu ze Španělska přes Francii, Itálii, Albánii, Makedonii, Srbsko a Bulharsko až k Černému moři v Rumunsku. Aleš Vaníček to zvládl za 17 dní, 19 hodin a 43 minut.
Gratuluji k tomuto neskutečnému výkonu. Jak jste si to užil? Muselo to být peklo, ne?
Děkuji. Tak, užil jsem si to, přestože to bylo peklo, protože závod byl hodně dlouhý a těžký.
Už jste si předtím někdy něco podobného zkusil?
Zkusil, asi by se to úplně zčistajasna jet nedalo. Můj první závod měl něco přes 1 000 km, pak 2 000, následně 3 500 km a skončil jsem teď na těch 5 000 km.
Samé kopce, cesta byla těžší, než jsem si představoval. Španělsko je kopcovité, Itálie hornatá a Balkán tuplem. Tedy pořád nahoru dolů.
Aleš Vaníček, starosta Žacléře a ultracyklista
5 km vám chybělo do té pětitisícovky. Závod se jmenuje Transcontinental Race a patří mezi nejslavnější světové cyklistické ultramaratony bez podpory. Co to přesně znamená?
Všechno musíte dělat sám, všechno si zařídit. Spolujízda je zakázaná, to znamená, že pokud potkáte kolegu závodníka, pozdravíte se, prohodíte dvě tři věty a rozdělíte se. Stejně tak s vybavením, vše si vezete s sebou a využívat můžete jen komerčně dostupné služby, aby všichni měli stejné možnosti. Tedy hotely a obchody. Jak to přijde.
Čtěte také
Pro vás prý bylo velkým úspěchem, že jste se dostal do toho závodu. To taky není jednoduché.
O Transcontinental Race je velký zájem. Takže dopředu se přihlásíte, vyplníte sáhodlouhé dotazníky a napoprvé jsem se na start dostal. Takže i to byl úspěch.
Startoval jste ve starých botách, ve starém oblečení. Proč to?
Letěl jsem do Santiaga de Compostela ve Španělsku, a protože cíl je v uvozovkách na druhé straně Evropy, co s těma věcmi, ve kterých jsem tam přicestoval. Takže jsem vyštrachal všechno staré oblečení, co jsem doma měl, a potom jsem ho prostě hodil do popelnice. Jinak to v podstatě vyřešit nešlo. Následně jsem oblékl cyklistický dres a strávil v něm 17 dní.
Jaký byl váš denní rytmus? Kdy jste chodil spát a jak dlouho jste spal? A jak dlouho jste šlapal na kole?
Člověk zapadne do takové rutiny. Startovalo se v osm večer, to znamená, že člověk potom jede celou noc, celý den a většinou jsem jel do jedné nebo druhé hodiny. Někde tři hodiny spánku a hurá na kolo. A tak pořád dokola. Tento režim jsem držel v podstatě celou dobu. Takže spánek tři hodiny denně.
Startovalo přes 400 lidí a v časovém limitu, tedy ve výsledkové listině, je zapsaných zhruba 150 účastníků, kteří závod dokončili.
Aleš Vaníček, starosta Žacléře a ultracyklista
Bylo to opravdu hurá na kolo? Vážně jste se na kolo těšil?
Musím říct, že jsem naštěstí v těch předchozích závodech zažil krušnější vstávání nebo takovou nechuť pokračovat dál. Tady to překvapivě docela šlo. I s tím spaním jsem měl zaběhlý režim. Dvě noci jsem spal venku a třetí noc v hotelu, apartmánu, kdekoliv. Protože člověk se potřebuje osprchovat, opláchnout dres, protože v horku to vážně smrdí. A nejdůležitější je, že potřebujete dobít veškeré vybavení. Vezete toho s sebou moc, GPS, navigace, světla, telefon, všechno se musí zase nabít. Tedy občasné přespání v hotelu je na to nejlepší.
Čtěte také
Krátký spánek, tři hodiny, stačí na onu fyzickou zátěž?
Stačí. Může se zdát, že to nebude stačit, ale jak je vidět, tak stačí.
Hodně účastníků ovšem závod nedojelo.
Startovalo přes 400 lidí a v časovém limitu, to znamená ve výsledkové listině je zapsaných zhruba 150 účastníků, kteří závod dokončili.
Jak to vlastně celé probíhalo? Byly tam nějaké check pointy?
Je pět kontrolních bodů a povinných úseků, který člověk musí projet. Zbytek si řeší sám. A na těch kontrolách jsou dané časové limity. Kdo tam je, dá vám razítko do cestovní kartičky, kterou každý závodník má. A jakmile nestihnete na každé kontrole ten stanovený časový limit, tak z celkové klasifikace vypadáte. Můžete ale v závodě pokračovat dál. Už ovšem nefigurujete ve výsledkové listině. Já jsem dojel na 125 místě.
Člověk dojede do cíle, následuje chvíle euforie, ale potom se to rychle překlopilo do stresu, jak se dostat domů.
Aleš Vaníček, starosta Žacléře a ultracyklista
Jelo se ze Španělska přes Francii, Itálii, Albánii, Makedonii, Srbsko, Bulharsko až k Černému moři v Rumunsku. Jaké to byla cesta?
Kopce. Samé kopce, cesta byla těžší, než jsem si představoval. Ale Španělsko je kopcovaté a hornaté, zvláště jeho severní část, takže pořád kopce. Pak Pyreneje, chvíli pauza ve Francii, následovaly ale Alpy, Itálie je také hornatá a Balkán tuplem. Tedy pořád nahoru dolů. Trajekt do Albánie byl jediný souvislejší odpočinek, kde si člověk mohl oddechnout.
Čtěte také
Co bylo nejtěžší na tom závodě? Dostal jste se třeba na úplné dno, kdy jste si říkal, že už dál nepojedete?
To se stalo po strašně těžkém výšlapu do Sestriere. Tam jsem dorazil zhruba v sedm večer a následovala horská pasáž Strada dell'Assietta, což je stará vojenská kamenná cesta. Já jsem se na ten úsek moc a pak jsem ho hrozně nenáviděl, protože to bylo ohromně těžké v té tmě, nedalo se pořádně jet. Pořád jsme tlačili kola, štrůdl cyklistů. Tam jsem si chvíli říkal, proč tohle dělám? Proč tady jsem? Já se na to snad vykašlu. Ale okamžitě vám naskočí, že stejně nemůžete dělat nic jiného, než pokračovat dál. Myšlenku vzdát rychle zavrhnete a v automatickém režimu pokračujete dál, třeba do civilizace.
Byly také defekty? Protože přeci jen 5 000 km, to se vám pokazí i auto, natož kolo.
Měl jsem neuvěřitelné štěstí, jen jeden defekt asi 500 km před cílem. Přední kolo jsem píchl o nějaký trn a to byl vlastně veškerý můj technický problém. Takže super.
Čtěte také
Kolo vydrželo. Kolik s tou veškerou zátěží vážilo?
Všechno jsem vezl s sebou, takže kolo mělo 14 až 15 kilogramů.
Měl jste možnost se také trošku kochat krajinou?
Něco člověk viděl a vnímal, ale měl jsem na začátku takovou ideální představu, že si to všechno nafotím. Ale to vám vydrží jen několik dní, víc ne. Protože každý snímek znamená zastavit, vytáhnout foťák, udělat snímek, vrátit foťák. A to vás přestane bavit, protože únava převažuje. Takže se kocháte, vidíte, snažíte se něco zapamatovávat, ale moc zastavovat se vám pak už nechce.
Jaké nejkrásnější okamžiky jste na cestě zažil?
Ve Španělsku Picos De Europa, to je nádherné pohoří, o kterém jsem neměl vůbec tušení, že existuje. Samozřejmě Siena, to je nádherné historické město. Tam jsem dorazil o půl jedné v noci a všude bylo plno lidí. Balkán sám o sobě je nádherný, když ho projedete na kole mimo ta nejzajímavější turistická místa. Balkán je úžasná zkušenost.
A jak vypadal dojezd do cíle v rumunské Konstantě po 17 dnech, 19 hodinách a 43 minutách? Byl to euforický okamžik?
Určitě, ale jen chvilku, protože pak se to rychle překlopilo do stresu, jak se dostat domů. Druhý den byl v Rumunsku velký státní svátek, všechny vlaky s možností přepravy kol byly vyprodané. Oblečení jsme měl absolutně nepoužitelné, špinavé a propocené. Člověk tedy dojede do cíle, následuje chvíle euforie, ale potom rychle najít nějaký sportovní obchod, koupit základní oblečení, v cykloobchodě sehnat krabici na kolo, aby člověk mohl kolo zabalit, aby ho vzali do letadla. To bylo snad hektičtější než onen dojezd do cíle.
Aleš Vaníček, starosta Žacléře, byl naším hostem. Klobouk dolů. Děkuji za rozhovor.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
