Sibiřský husky je nerozbitné zvíře. S nimi je pořád můj život v pohybu. A to je nádhera
Od úterý 22. ledna do soboty 26. ledna se v Orlických horách pojede letošní mezinárodní etapový závod psích spřežení Šediváčkův long. Letos to bude už po třiadvacáté, co se do osady Jedlová v Deštném v Orlických horách sjedou musheři z celého světa.
Dnes ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové vítám musherku Moniku Mundilovou i s jejími pejsky. Jsou to sibiřští husky?
Ano, je to tak.
Jsou dva, jak se jmenují?
Holčička se jmenuje Arwen a kluk je to Atrey. Je to vlastně taťka s dcerou. Atíkovi budou letos čtyři roky a Arwence dva.
Jsou krásní, vymazlení, skáčou vám do postele?
Taky.
Moniko, jak se těšíte na letošní Šediváčkův long? Nevím, jestli ho přímo pojedete, protože vy jste mi psala, že se soustředíte hlavně na letní a jarní závody. Asi proto, že máte ještě málo pejsků, viďte?
Ano, opravdu, aby člověk mohl absolvovat Šediváčkův long, tak potřebuje pejsky alespoň čtyři, aby se úplně moc nenadřel. S dvěma je to opravdu strašně těžké. Jediné, co bych mohla teď momentálně jet, tak je skijöring, to je na běžkách. Jenomže já nejsem úplně běžkařsky zdatná. Učím se, výbavu mám z roku raz dva tři, tak se musím trošku dovybavit. A pak by to třeba i možná někdy v budoucnu šlo.
Nejezdíme proto, abychom vyhrávali, ale abychom dokončili v pořádku a měli dobrý pocit. To je úplně nejvíc.
Monika Mundilová, musherka a chovatelka plemene husky
Můžeme představit toto krásné plemeno, tedy sibiřští husky. Proč jste se rozhodla právě pro ně? Je to třeba kvůli ježdění na koloběžkách v létě, kdy vás táhnou?
Určitě také. Já jsem začínala německým ovčákem, kterého jsem dostala, když mi bylo 10 let, od svého taťky. Pak jsem dostala bílou švýcarskou ovčandu, jenomže ony jsou poslušné a vychované, že o nich člověk vůbec neví. Sousedka si pořídila sibiřského huskyho, který byl najednou nespoutaný, strašně divoký a to bylo strašně super, protože to je nerozbitné zvíře. Chodila jsem s nimi na výlety, dlouhou dobu jsem si pejsky jen půjčovala, až jsem zatoužila po tom, že bych chtěla vlastního. A to byl právě Atrey, toho budu mít už čtyři roky. A co jej mám, tak je můj život víc v pohybu. Je to strašně super.
Člověk si nemá dávat malé cíle, takže můj vzdálený cíl je Yukon Quest
V pátek 24. února pro vás Český rozhlas Hradec Králové připravil od 10:00 další přímý přenos z Radiokavárny v Havlíčkově ulici. Hosty byli Aleš Pícl a jeho Sibiřský husky. Zkušený musher a ředitel expedičního závodu Ledová jízda - Memoriál Dr. Václava Vojtěcha přiblížil zájemcům krásu jízdy na saních tažených psí smečkou. Příjemný poslech.
Vzpomněl jsem si na film Nekonečný příběh, je tam inspirace?
Je tam inspirace. On se papírové jmenuje Saskatchewan Siwash Legend, což nebylo úplně použitelné, kdybych na něj měla volat Saskatchewane, tak je to strašně dlouhé. Proto Atrey.
Toto plemeno údajně chovali na Sibiři kočovní Čukčové jako saňového psa i pomocníka při lovu. Jakou má povahu? Je to mazel, nebo je spíš svobodomyslný a hodně temperamentní?
Já jsem toho názoru, že jak si to člověk udělá, takové to má. Navzdory plamenu a tomu, co o husky koluje. Mám dva pejsky, kteří dělají canisterapii, dělala jsem ji i s tím ovčákem. A pokračovala jsem i u těch husky a myslím si, že se to celkem daří, jsou vychovaní docela dobře. Je to jen o přístupu majitele. Když jich má člověk hodně, tak je logické, že se jim nemůže věnovat úplně tolik, jako když mám já dva. A mám je v podstatě doma v posteli.
Takže jsem to říkal dobře, jsou vymazlení.
Jsou.
Je pro vás Atrey nebo Arwen oním hlavním parťákem? Kromě závodění, samozřejmě, také při canisterapii.
Canisterapie, ano, to je léčebný kontakt psa a člověka. Jezdíme pomáhat tam, kde je to potřeba. Jezdíme do školek učit malé děti pracovat se psem tak, aby se jim při kontaktu s ním nic nestalo. Potom děláme také dogtrekking, to jsou závody na 80 až 100 km, kdy vezmete pejska, batoh, jdete se projít do přírody, což je super sport, strašně mě to baví. A v neposlední řadě pak také mushing, kde jezdíme na koloběžce s jedním nebo dvěma pejsky.
Vy jste k nám přijela z Holetína u Hlinska, tam máte chovnou stanici.
Ano, mám. Ale zatím tedy jen dva husky a jednu bílou ovčandu.
Jak jste říkala, kdybyste chtěla jednou jet Šediváčkův long, potřebujete pořádné psí spřežení. Tak kdy budou další pejsci?
Plánujeme to na léto tohoto roku. Doufám, že se to povede a Arwenka se stane maminkou. A z tohoto vrhu by měla doma zůstat určitě minimálně jedna fenečka.
Proč ne kluk?
Fenky jsou pro chov mnohem lepší. A kluka mám jen Atreye, to je prostě mého srdce šampión.
Jak velké vzdálenosti už máte za sebou? Říkali jsme, že jezdíte závody na koloběžce.
Ano, jezdíme na koloběžce, jezdíme sprintové a delší tratě. Sprintové jsou okolo 6 km, ty delší potom okolo 20. Pejskové to dávají celkem v pohodě. Nejezdíme proto, abychom vyhrávali, ale abychom dokončili v pořádku, abychom z toho měli dobrý pocit. To je, myslím, úplně to nejvíc. A když se náhodou stane, že není konkurence a ocitneme se na bedně, tak je to samozřejmě fajn. Letos se nám to stalo celkem dvakrát.
Čeká vás letos nějaké další velké závodění?
Zimní asi ne, na to mám, jak jsem říkala, málo psů. Ale v podzimní sezóně se tomu určitě budeme zase věnovat a budeme jezdit.
Pojďme si říct něco o onom závodě Šediváčkův long. I když nezávodíte, tak se tam pohybujete v zákulisí. Co tam máte na starost? Jste kontrolorka?
Ano, stojím většinou na kontrolním bodu, kde máme za úkol hlídat průjezd spřežení, abychom mohli on-line posílat informace na dispečink. Ten informace zveřejní na stránkách Šediváčkova longu, a tím pádem jak závodníci, tak diváci mohou sledovat pohyb spřežení po trati. A jsme tam také z toho důvodu, abychom zajistili bezpečnost, která je hrozně důležitá. Jak z pohledu spřežení, tak z pohledu diváků, kteří si mnohdy neuvědomují, že spřežení nejde na místě zastavit. Od toho jsme tam my, abychom ty lidi drželi na místě, kde se jim nic nestane. Aby z toho měli příjemný zážitek.
Odvahu psů i jejich pánů prověří mezinárodní závod psích spřežení Šediváčkův long
V Deštném v Orlických horách a okolí se koná jeden z nejtěžších evropských závodů psích spřežení, a to už po dvaadvacáté. Účastní se ho tradičně kolem 700 tažných psů a více než 100 musherů z osmi evropských států.
A co to pro vás znamená prakticky? Ráno vstanete a oni vás vyvezou někam na pláň?
Víceméně tak nějak. Vstanu, pořádně se oblíknu, nasnídám, nabalím si termosku s čajem a jedu někam na kopec, kde stojím celý den a hlídám průjezd spřežení.
Nemáte někdy chuť zahodit všechny ty kontrolorské věci, které k tomu potřebujete a vylézt na sáně?
Chuť by byla, jenže pejsků je málo. Ale časem se k tomu třeba také dopracuji.
Jaká je atmosféra při tom závodu?
Kdo to nezažije, ten nepochopí, asi tak bych to shrnula. Je to strašně krásný pocit, když vidíte, že se k vám blíží spřežení ve tmě, když vidíte, jak musher s těmi pejsky spolupracuje. Je to prostě úžasné.
Vy jste tam byla kolikrát?
Teď už tam pojedu popáté.
23. ročník to bude letos. Startuje se tradičně v osadě Jedlová v Orlických horách, v Deštném v Orlických horách. Jak náročné jsou ty tratě? Asi jsou hodně náročné, protože se říká, že jde o jeden z nejtěžších závodů v Evropě.
Je to tak. V České republice tento závod nemá konkurenci, je to stoprocentně nejtěžší závod u nás. Dá se říct asi i ve střední Evropě. Řadí se mezi čtyři nejprestižnějších závody seriálu Ultimate Sleddog Challenge. Pokud se účastníte všech čtyř závodů, tak jste prostě někdo ve světě musherů.
Čtěte takéŠediváčkův long
Letos bude pravděpodobně hodně sněhu. Takže to možná bude o to víc ještě drsnější a náročnější?
Je to tak, sněhu je hodně. Ale je to super. Samozřejmě z hlediska přípravy trati to bude trošku náročnější pro naše komisaře.
Tak co vám popřát? Ať se hezky doma rozrůstáte s touto nádhernou psí tlupou. Jak jste říkala, jsou vymazlení, umí vlézt i do postele. A v létě ať tedy čekáte přírůstek a bude tam i ta holčička. Tak vás za dva roky uvidíme na závodech?
To ne, dva roky, to je málo. Pejsek musí dospět, Šediváčkův long může jet nejdříve v 18 měsících. Takže spíš výhledově.
Každopádně, až jednou pojedete Šediváčka, tak se ozvěte. Protože si s vámi o tom zase moc rádi popovídáme. Naším hostem byla Monika Mundilová, musherka a chovatelka plemene husky z Holetína u Hlinska. Ať se vám daří.
Já děkuji za pozvání, na shledanou.
Související
-
V Orlických horách odstartoval Šediváčkův long. Nejtěžší...
Stovka musherů se vydala na trať Šediváčkova longu. Během čtyř dnů čeká psí spřežení v Orlických horách téměř 250 kilometrů. Závod odstartoval v deset hodin v Deštn...
-
V Savojských Alpách začíná náročný evropský závod psích...
V Savojských Alpách dnes slavnostně začíná nejtěžší evropský závod saňových psů La Grand Odyssée Savoi Mont Blanc. Se čtrnáctičlenným psím spřežením startuje na osm...
-
Koňské parkury byly inspirací pro psí agility. Pro čtyřnohé kamarády jde o přirozenou aktivitu
Pes je odedávna považován za přítele člověka, proto si také ty čtyřnohé kamarády pořizujeme, abychom měli věrné parťáky do nepohody i pro chvíle radosti.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
