Roman Kopřivík: Rozhlas má proti televizi výhodu, že nic nevidíte. Můžete si tak domyslet, co chcete

2. prosinec 2020

Roman Kopřivík se narodil v Chrudimi, vyrůstal ve Vrchlabí a už dlouho žije v Hrabačově u Jilemnice. A je takzvaným nekonečným scenáristou a dramaturgem. Oba obory vystudoval dokonce na filmové akademii a pracoval na mnoha seriálech, Vyprávěj, Rodinná pouta, Ordinace v růžové zahradě či Znamení koně. V poslední době se také podílel na seriálu televize Prima Modrý kód.

Vy jste se narodil v Chrudimi, ale dětství jste prožil ve Vrchlabí. Jak jste se tam ocitl?
Já jsem byl vždy vláčený rodiči, kteří hodně cestovali. Ale nebyli jsme cirkusáci, tatínek dělal ve vápenkách. Takže jsem se narodil v Chrudimi a než mi byl rok, tak táta dostal místo ve vápence v Kunčicích nad Labem, která byla nově postavená a otvírala se, nabírali tam lidi. Nabízeli k tomu ještě služební podnikové byty. Takže rodiče toho využili a odstěhovali jsme se jako rodina do Vrchlabí.

Roman Kopřivík ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Bylo to hezké dětství?
Samozřejmě, já jsem odtamtud nechtěl. Ale maminka nebyla ráda, že od listopadu do dubna pořád chodila v bagančatech. Přála si být v nějakém větším městě. Tak jsme se pak odstěhovali do Prahy. Nakonec se jí podařilo tatínka k tomu přimět. A po asi 12 letech. A do dvou let už jsme měli chalupu v Hrabačově, protože se jim samozřejmě stýskalo po horách.

Jako kluka si mě vzal Karel Gult ke klavíru a dal mi něco zahrát a přezpívat. A pak mi řekl, mám pro tebe dobrou radu, věnuj se psaní.
Roman Kopřivík, scenárista a dramaturg

Scenáristika, to byl váš klukovský sen nebo se to přihodilo náhodou? Protože takové náhody se v životě stávají.
Vlastně obojí. Já jsem si psal povídky, když mi bylo nějakých 10 let. Dokonce si pamatuji, že jsem měl oblíbené knížky od Arthura Ransoma, anglického spisovatele, který napsal Boj o ostrov a Trosečníci z Vlaštovky. To byly tenkrát populární knížky a hrozně se mi líbily. Říkal jsem si, že bych takové taky mohl napsat, vzal jsem si sešit a psal jsem to samé, co jsem si přečetl.

Čtěte také

Až později mi došlo, že to není úplně účel, když někdo píše knihu. Tak jsem začal vymýšlet vlastní povídky. Měl jsem rád muziku, hrál na piano a zpíval, takže v pubertě jsem zvažoval, jestli se budu pokoušet dostat na konzervatoř. Nebo se budu snažit živit psaním. Už jsme bydleli v Praze a měli jsme za souseda pana Karla Gulta, což byl zpěvák a herec z karlínského hudebního divadla. On si mě tenkrát vzal ke klavíru a dal mi něco zahrát a přezpívat. A potom mi řekl, mám pro tebe dobrou radu, věnuj se psaní.

Takže filmařina vyhrála. Vy jste šel na filmovou akademii.
Ale po maturitě jsem nejdříve nechtěl jít na žádnou školu. Chtěl jsem pracovat a dostal jsem se shodou okolností na Barrandov jako asistent režie. Tam jsem asi dva roky pracoval a během té doby jsem se rozhodl, že bych přeci jen na nějakou školu šel. Zkoušel jsem to na FAMU a asi napotřetí se mi to podařilo.

Režisér František Vláčil toho moc nenamluvil, ale když z něj něco vypadlo, mohlo se to rovnou zapsat do filmové učebnice.
Roman Kopřivík, scenárista a dramaturg

Vy jste prý v 18 letech dělal asistenta velkému režiséru Františku Vláčilovi.
Ano, to je pravda. Ten natočil Údolí včel, Markétu Lazarovou, tyto slavné filmy. Psí hvězda Sírius a spoustu dalších filmů. Ale to byla jen náhoda a štěstí. Já jsem nastoupil na Barrandově a shodou okolností bylo volné místo u něj ve štábu. Jako nováček jsem tam byl přidělen. Byl jsem z toho úplně nadšený, protože jsem ho znal z klubových filmů. Byla to úžasná zkušenost a silný zážitek. František Vláčil toho moc nenamluvil, ale když z něj něco vypadlo, tak se to dalo vždy rovnou zapsat do sešitu. Jako do filmové učebnice.

Čtěte také

Pracoval jste na mnoha televizních seriálech. Ale vy máte také zkušenosti s rozhlasem.
Začínal jsem v rozhlase a strašně rád na to vzpomínám. Dělali jsme s mým kamarádem a kolegou Richardem Medkem od roku 1990 tenkrát v Mikrofóru. Mám na to opravdu moc hezké vzpomínky. Rádio mám pořád rád.

A píšete také pro rozhlas?
S Hynkem Pekárkem, který je stále v Českém rozhlasu, jsem tenkrát dělal adaptace detektivek, udělal jsem adaptace několika rozhlasových her. Hrozně mě to bavilo. Stále rozhlas poslouchám. Když jedu autem, tak si pouštím rozhlasovou četbu nebo hry.

Scenárista a dramaturg Roman Kopřivík začínal v rozhlase a strašně rád na to vzpomíná

Ale to je zase úplně jiná disciplína psát pro rozhlas oproti televiznímu seriálu, ne?
Je, ale ono to je takové voňavější, řekl bych. Když máte jen zvuk, tak si k tomu obraz sám v hlavě představujete. Takže je to daleko kreativnější způsob vnímání. Poslouchat vyprávění příběhů dává vždy posluchači větší aktivní podíl na onom uměleckém díle. Rozhlas má tu výhodu, že nic nevidíte. Můžete si domyslet, co chcete.

Čtěte také

Když se vrátíme k vaší televizní práci. Co je vlastně úkolem dramaturga?
Dramaturg dělá v podstatě autorovi námětu a scenáristovi takové druhé oči. Je to oponent se na věc dívá zvenčí a může mu k ní něco říct. O té profesi něco ví, tak k dílu může říct něco užitečného, nejen své pocity, jestli se mu to líbí nebo ne. Ale zná pravidla, jak se má vystavět příběh a může tak pomoc. Vždy se říkalo, že dobrý dramaturg nevymýšlí svůj scénář a příběh, nevnucuje autorovi své nápady. Má se snažit pochopit záměr autora a pomáhat mu, aby on vyprávěl svůj příběh.

Jak se píše takový nekonečný seriál? Když si představíme Jaroslava Dietla, který věděl, že Nemocnice na kraji města bude mít 13 dílů, tak to měl jednodušší nebo složitější?
Je to jen jiná metoda. Seriál je taková továrna nebo manufaktura, dělá na tom hodně lidí. A jsou na to vyzkoušené metody, jak se to má vymýšlet. Postupně se vymýšlí od námětu a charakteristiky postav po dějové úseky. A potom se to dál dělí na nějaké menší části.

Nedá se říct, který seriál je můj neoblíbenější. U každého je práce jiná. A ony nekonečné seriály jsou kolektivní dílo, vymýšlí se společně.
Roman Kopřivík, scenárista a dramaturg

Takže se ten příběh vymyslí už od začátku?
Mělo by to tak být. Potřebujete mít vystavený nejen každý díl zvlášť, ale musíte mít vystaven příběh postavy nebo skupina postav, to jsou dějové linky. Aby vám to někde začínalo a taky končilo.

Vymyslíte tedy příběh najednou a pak ho rozpracuje do jednotlivých dílů?
Ano, tak by to mělo být. Ale stává se, že to měníte za pochodu, protože se prostě třeba zjistí, že už některý herec nemůže nebo se změní jiné okolnosti.

Jakub Schmidt a Roman Kopřivík ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Který z těch seriálů je váš nejmilejší nebo nejoblíbenější? Dá se to říct?
Nedá, protože u každého seriálu je ta práce jiná. Když jsou to ony nekonečné seriály, tak je to kolektivní dílo, vymýšlí se společně. Člověk tím žije, je v tom namočený, ale má k tomu jiný vztah, než kdyby to byla věc, kterou si sám doma večer u stolu vymyslel a potom na ní dva roky pracoval.

Naším hostem byl dnes scenárista a dramaturg Roman Kopřivík. Moc děkuji za návštěvu a za rozhovor.
Já děkuji za pozvání. Mějte se hezky, na shledanou.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.