Petr Voldán: Být svůj není o holubníku

Problém, co ještě je svérázným rysem člověka a co už je poněkud za hranou nějakých obecně přijímaných pravidel a zvyklostí, paří k často diskutovaným. Do podobných debat můžeme tak zařadit i dnešní glosu. Názor Petra Voldána na toto téma opět už naznačuje titulek pondělní ranní glosy.

Není sporu o tom, že každý jsme jiný, že individualita je to, co činí lidskou společnost tak zajímavou a různorodou. Ale i to slůvko má hodně blízko k podobnému výrazu - individuum. A ten vnímáme poněkud jinak, tak trochu hanlivě. Což souvisí s mým názvem pro dnešní glosu.

Být svůj totiž podle mě neznamená nějaký holubník, jinými slovy, že si každý pod rouškou všeobecně akceptovatelné individuálnosti můžeme dělat cokoli se nám zlíbí. A že okolí to bude jen tak přijímat například s blahosklonným komentářem, “to víte, on už je takový, je zkrátka svůj”.

Jestli někdo chodí v kšiltovce s “nehtem” dozadu nebo v rozpáraných džínách, jeho volba i třeba styl. Jiný preferuje na hlavě širáky a další tetování. Ale pokud si přijde někdo ve sportovní mikině pro vyznamenání na Hrad, nejsem schopen to vzít na milost ani s poznámkou - je svůj. Naprosto v tomto známém případě souhlasím s komentářem experta na etiketu Ladislava Špačka, že už i děti přemýšlejí, v čem půjdou do loutkového divadla. Tak jako neberu omluvu třeba ohledně vulgárností politiků, včetně nejvyšších - on už je takový.

02417681.png

Pokud by se lidstvo řídilo jen tímto pohledem na individualitu jednotlivců, asi by Zeměkoule vypadala jinak než ji vidíme. Abychom mohli - i při vší osobní osobitosti - existovat společně, stanovují se určitá pravidla. Svým způsobem výstřelky individualit zmírňující, ale pořád ponechávající dost prostoru osobní realizaci. Pravda, hranice někdy bývá tenká a proto mnohdy trochu ohebná. To když u někoho přimhuřujeme oči, kdežto jinému přešlap tolerujeme.

Posledním příkladem bylo víkendové nesportovní gesto francouzského biatlonisty Fourcada vůči soupeřům na závodní střelnici. Nora, který se ještě soustředil na trefení terče, mohlo jeho naprosto neobvyklé a dosud neviděné, převahu hlásající gesto, znervóznit. A tak neuznávám shovívá slova některých komentátorů - on už je taková osobnost, je svůj.

Mimochodem, těch, co si dělají z pravidel holubník nějak přibývá. Což se může nám všem časem vymstít. Ale teď už úspěšné pondělí i celý týden.

autor: pvo
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.