Krásu a výjimečnost rodných Rýchor objevil milovník života Radovan Vlček díky putování cizinou
Rýchory, to je horský hřeben mezi Horním Maršovem, Žacléřem a Svobodou nad Úpou. Tento krásný kout naší přírody mapuje nová kniha geologa, učitele přírodopisu, zeměpisu a chemie a také člena horské služby, horolezce a skialpinisty, který miluje jazz, Radovana Vlčka.
Řekla bych, že jste milovníkem života.
Asi se to tak dá říci.
Rýchory jsou asi vaší srdeční záležitostí. Co je na nich podle vás nejzajímavějšího?
Když to vezmu úplně subjektivně, tak jsem se pod Rýchorami narodil. Tedy i to je jeden z důvodů, proč jsou mojí srdeční záležitostí. A díky svému pracovnímu, řekněme, životu, jsem měl možnost dostat se do řady zemí na světě, kde se mi téměř všude líbilo. Ale vždy jsem si po návratu uvědomil, jak je ten kout, kde bydlím a kde jsem se narodil, úžasný, hezký a svým způsobem i výjimečný. Takže mohu říct, že jsem krásu Rýchor objevil skrze návštěvy ciziny.
Člověk po Rýchorách chodí roky a vždy se dá objevit něco nového. Zapomenutý lom nebo rostlina. O překvapení nebývá nouze.
Radovan Vlček, autor knihy Rýchory
Vy tam budete znát asi každou květinu, každý kámen. Jak dlouho se této oblasti profesně věnujete?
Když to nebudu úplně roztahovat, tak znovu jsem se do poznávání Rýchor zakousl, když jsem začal učit před 11 lety na Základní škole v Žacléři. Do té doby jsem byl přeci jen trošičku víc rozkročený, jezdil jsem hodně do zahraničí, pracoval jsem chvíli na Správě Krkonošského národního parku, ale myslím si, že od roku 2010 se Rýchorám věnuji poměrně intenzivně.
O Rýchorách se říká, že když opadne sníh, tak tam vždy něco kvete, oranžové lilie, orchideje, náprstník je možná takovou klasikou. Letos se ještě asi květena schovává, ne?
Možná se budete divit, ale i u nás na horách, tedy spíš v podhůří, už začínají kvést bledule. Zrovna včera jsem fotografoval první bledule.
Čtěte také
Vy se pravidelně se svými žáky zapojujete v dubnu do probouzení horských luk. Myslíte, že budete mít i letos příležitost?
Zatím jsme to absolvovali pouze dvakrát, ale jsem za to správě národního parku vděčný. Ovšem obávám se, že stejně jako vloni, se akce díky současné situaci ani letos neuskuteční, což je mi líto. Na druhou stranu doufejme, že bude líp a příští rok to zase dobře dopadne.
Proč je vlastně zapotřebí hrabat suchou a starou trávu? Příroda si sama neporadí?
Ona by si asi nejspíš poradila, ale tím, že se stará tráva ohrabe, tak těm rostlinkám, které brzy na jaře raší, rozhodně pomůžeme.
Jestli se nepletu, tak v minulosti byly Rýchory obydleny především německými osadníky.
Ano, v této části východních Krkonoš bylo osídlení víceméně celoplošně německé. České osidlování za prvních přemyslovských králů, dosáhlo jen do úpatí hor. Hory samotné potom již byly osídleny německým obyvatelstvem. Tím se vracíme i k oné údržbě luk, protože ti lidé tam samozřejmě hospodařili, měli tam svá hospodářská zvířata, trávu pravidelně kosili, sváželi ji jako seno do chalup. A to se dnes ve značné míře neděje, i když správa parku tyto snahy velmi podporuje a vyplácí se za ně i dotace.
Čtěte také
Když jste zkoumal minulost tohoto krkonošského území, které je také přírodní památkou, jak daleko do historie jste došel?
Já jsem především přírodovědec, nikoliv historik, takže jsem se zabýval poměrně intenzivně přírodou Rýchor. Historie mě ale vždy bavila a naštěstí máme v Krkonoších a u nás na Rýchorách řadu vynikajících historiků a ti mi poskytli dostatek podkladů k mé práci.
V knize je i spousta krásných fotografií, to jste fotil vy sám?
Historické fotografie nejsou moje, ale fotografie přírody a krajiny Rýchor jsem pořídil já. Třemi nebo čtyřmi fotografiemi přispěl také můj syn Radovan.
Jste horolezec a člen horské služby, tak zažil jste při vzniku knížky i nějaké dobrodružství?
Rýchory jsou poměrně klidná oblast, a to i z pohledu horské služby. Při samotném fotografování pro knihu jsem snad ani nezažil žádná dobrodružství, spíš spoustu překvapení. Člověk po Rýchorách chodí roky a vždy se dá objevit něco nového. Tu zapomenutý lom, který člověk ještě neviděl, nebo rostlina, na kterou ještě nikde nenarazil. Takže o překvapení tam nebývá nouze.
Obsahově je kniha rozdělena do dvou částí, na přírodu a historii Rýchor. Jak dlouho publikace vznikala?
Nápad na tuto knihu vznikl asi před třemi lety, kdy už jsem měl relativně dostatek fotografického materiálu. Potom jsem začínal přemýšlet nad koncepcí knihy. Samotné psaní a sazba knihy, to je zhruba otázka posledního roku a půl.
Chtěl jsem ve své knize vzdát především poctu území, kterému se ve většině publikací o Krkonoších nedostává tolik prostoru.
Radovan Vlček, autor knihy Rýchory
Z vašich slov je cítit, že máte Rýchory velmi rád. Bylo i cílem vaší knihy, přenést ten pocit na čtenáře?
Asi to tak dopadlo, ač to nebyl úplně můj prvotní záměr. Jen jsem chtěl, řekněme, vzdát poctu území, kterému se ve většině publikací o Krkonoších nedostává dostatek prostoru. Přesto si myslím, že Rýchory jsou z přírodovědného hlediska v Krkonoších jedním z nejvýznamějších území. A pokud je z knihy poznat můj vztah k Rýchorám, a řada lidí už mi to potvrdila, tak je to jedině dobře.
Máte za sebou také spoustu školních projektů, díky kterým nejen dětem Rýchory přibližujete. Můžeme zmínit třeba geologickou expozici, kterou jste vybudoval před školou.
Vybudoval není asi úplně to správné slovo, vybudovali jsme ji s mými žáky. Tak bych to řekl. Protože jejich díl práce zrovna u geologické expozice byl poměrně velký.
Čtěte také
Když si člověk na něco sáhne si, zažije to, tak ho to obohacuje určitě nejvíc. A vy se asi touto praktickou cestou ubíráte velmi rád.
Říkal jsem, když jsem začínal učit na Základní škole v Žacléři, že učit přírodopis v Žacléři uvnitř ve třídě, je trošku škoda. Protože příroda, která je za okny školy, je natolik bohatá, že stojí za to přírodopis učit venku. Samozřejmě to nejde vždy, ale minimálně se o to snažíme.
Asi vám teď hodně chybí kontakt s vašimi žáky.
To musím potvrdit. Pro mě tato doba není jednoduchá, protože mi online výuka naprosto nevyhovuje. Opravdu mi chybí děti ve škole. Já do školy občas jezdím, protože tam mám zvířata, rostliny, kytky, které musím zalévat. A musím říct, že už mě ten pohled na prázdné chodby a lavice trošičku deprimuje.
Až se školy otevřou, určitě podniknete se svými žáky procházku po Rýchorách. Ale možná máte v plánu něco úplně jiného?
Máme rozjeté další dva projekty, z nichž jeden se začíná realizovat, protože to lze i bez dětí ve škole. Začínáme budovat školní přírodní zahradu v areálu školy. A potom máme připravený projekt, který jsme teď museli bohužel odsunout, a ten bude zaměřený na prvostupňové děti. Bude se týkat léčivých rostlin na Rýchorách.
Říká Radovan Vlček, učitel, také geolog a autor nové knihy Rýchory. Děkuji za rozhovor a ať Rýchory i letos rozkvetou v klidu a míru. Na shledanou.
Já děkuji za pozvání. Na shledanou.
Související
-
Vlaši, dávní hledači rud a zlata, dobyvatelé pokladů Krkonoš, se dotýkali jak magie, tak alchymie
Dnes nás bude zajímat slavná legenda o trutnovském drakovi, která teď dokonce ožila i ve filmu, ale bude nás zajímat i nová kniha, která odhaluje mnohá tajemství Krkonoš.
-
V historických krkonošských domcích na vás něco tajemného dýchne. V jejich zdech je zapsán čas
Podíváme se do Krkonoš a do Vrchlabí, kde sídlí jedno z krkonošských muzeí Správy Krkonošského národního parku. Vítáme ředitelku Krkonošského muzea Blanku Zázvorkovou.
-
Krkonošské poudačky - nářečí jako řemen. Přiďte pobejt!
Toto krásné krkonošské pozvání jsme si dovolili vypůjčit k našemu kvízu. Co je vlastně nářečí? Je to nespisovný jazykový útvar užívaný pouze mluvčími.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
