Bílá pastelka je výjimečná, potřebujete k ní barevný papír. A pokaždé vám nakreslí něco moc krásného

7. říjen 2022

Veřejnou sbírku Bílá pastelka organizuje Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých České republiky společně s krajskými Tyfloservisy a Tyflocentry. Vybrané peníze pomohou s pokrytím nákladů specifických služeb pro lidi s těžkým zrakovým postižením. A my vše probereme s Olgou Šintákovou a Vladislavou Mušínskou z krajského ambulantního střediska organizace Tyfloservis v Hradci Králové. 

Bílá pastelka. Můžeme připomenout, kdy přesně bude?
Vladislava Mušínská: Bílá pastelka se koná od 10. do 12. října. Ten termín je tradiční, koná se tak nyní každý rok. Spolupracujeme se školami, protože ty jsou pro nás jsou především partnerem a hlavním sbírkovým dnem je 12. říjen. Jinak se Bílá pastelka koná u příležitosti Mezinárodního dne bílé hole. Protože bílá hůl je takovým symbolem nevidomého, ale není to jen symbol, je to nezastupitelná pomůcka pro samostatný pohyb nevidomého člověka a pro rozvoj jeho sebevědomí.

Oĺga Šintáková: Když si vezmete, bílá pastelka jako taková výjimečná. Máte různé barvy, ale bílou pastelkou nemůžete malovat na jakýkoliv papír. Pouze na barevnou, duhovou nebo černou plochu. A vždy vám ukáže něco hezkého, když se bílou pastelkou maluje.

Budou se tedy prodávat opět bílé pastelky? To je symbol této sbírky.
Vladislava Mušínská: Budou se prodávat bílé pastelky, nicméně nemusí být vždy bílé, někdy jsou i barevné.

Největším problémem je přesvědčit klienty, aby se nestyděli používat bílou hůl, která je pro ně zásadní pomůckou především v orientaci.
Oĺga Šintáková, krajské ambulantní středisko Tyfloservis v Hradci Králové

Na co přesně potom půjdou peníze, které se podaří vybrat? Čemu pomůžou?
Vladislava Mušínská: Většinou jdou na speciální, specifické služby a programy pro zdravotně postižené. Protože jsou to různé programy, se kterými potom nevidomí a slabozrací pracují na počítači, na podporu vodicích psů.
Oĺga Šintáková: Například u nás v Tyfloservisu jsou ty peníze určené na rehabilitační služby. To je například výuka psaní na klávesnici, výuka bodového písma, asi to nejdůležitější je výuka prostorové orientace a sebeobsluhy. A také díky této sbírce potom můžeme naše služby poskytovat klientům zdarma.

Čtěte také

Obě pracujete v krajském centru Tyfloservisu v Hradci Králové jako instruktorky rehabilitace. Můžeme trošičku popsat, co přesně děláte?
Vladislava Mušínská: Má práce je v terénu i v ambulanci, pracuji s nevidomými i slabozrakými. A velká část naší práce spočívá v tom, že když má zejména senior nějaké těžké postižení zraku, což bohužel v této době není nic výjimečného, tak mu pomáháme s výběrem pomůcky třeba na čtení, občas i na sebeobsluhu. U těch mladších lidí je to zejména rozvoj samostatnosti a soběstačnosti, učíme ho chodit s bílou holí, učíme ho všechny dovednosti, aby mohl žít zcela plnohodnotný a samostatný život.
Oĺga Šintáková: Cílem tohoto projektu Tyfloservisu je naučit lidi se zrakovým postižením žít v co největší míře samostatný a nezávislý život. Tedy tomu přizpůsobujeme i naše služby.

Čtěte také

Vy, paní Olgo, moc dobře víte, o čem mluvíte. Protože vy jste sama nevidomá.
Oĺga Šintáková: Ano, už mám praktickou slepotu nebo nevidomost. To znamená, že ještě vnímám světlo, nějakou mlhu a tak. Ale v podstatě už potřebuji bílou hůl na orientaci, potřebuji vodicího psa, kterou mám tady s sebou, Adélku.

Ano, tu jsme zapomněli představit. Adélka nám tady cinká, má na krku rolničku. Paní Olgo, vy jste tedy začala zrak ztrácet postupně?
Oĺga Šintáková: Ano, postupně. V podstatě do první třídy základní školy jsem měla -3 dioptrie, ale pak nastal zlom na první vysoké škole, co jsem studovala. Bohužel se mi odloupla sítnice na levém oku a tam se zrak radikálně zhoršil. Pak postupem času se to zhoršovalo tím mým progresivním onemocněním, které vede v podstatě až k úplné nevidomosti. Ale v dnešní době je to již dobře léčitelné.

Nevidomí potřebují naši pomoc, ale chtějí být nezávislí. Vše mohou dokázat, pokud budou chtít. Jen to budou dělat trošku jiným způsobem.
Vladislava Mušínská, krajské ambulantní středisko Tyfloservis v Hradci Králové

Vy jste říkala, že jste poznala moji siluetu a dokonce i to, že mám bílé tričko.
Oĺga Šintáková: Ano, to ještě ano. Rozeznám barvy, rozeznám obrysy, ale že bych koukala na nějaké detaily, to už prostě nejde.

Čtěte také

Jaké bylo vaše první setkání s Tyfloservisem před lety?
Oĺga Šintáková: Mé první setkání s Tyfloservisem bylo kvůli studiu. Protože jsem původem Slovenka, a když jsem se přestěhovala do Čech, tak jsem hledala práci a nemohla jsem nic najít. Rozhodla jsem se studovat cestovní ruch a potřebovala jsem ke studiu kamerovou lupu. Tedy mé první setkání s Tyfloservisem bylo kvůli výběru optické kompenzační pomůcky. Více jsem se potom s Tyfloservisem setkala až u konce studia, kdy jsem se učila psaní na klávesnici, protože jsem potřebovala rychle napsat bakalářskou práci. A mimo jiné jsem se zeptala, jestli by se pro mne nenašla nějaká práce. Pak jsem šla na státnice a právě v den státnic, kromě toho, že mi byl oznámen dobrý studijní výsledek, tak mi ještě volali z Tyfloservisu, že se uvolnilo místo a budou moc rádi, pokud bych k nim chtěla nastoupit. Teď už jsem tam čtvrtým rokem a jsem moc šťastná, protože máme vynikající kolektiv. Děvčata jsou výborná a věřím, že i klienti jsou s námi spokojeni.

Čtěte také

Je to v uvozovkách výhoda, když víte, co ti lidé prožívají, protože jste si tím sama prošla?
Oĺga Šintáková: Je to výhoda minimálně pro naše klienty. Pracuji jako instruktor rehabilitace, ale jen na některé úkony, protože například nemohu dělat prostorovou orientaci s klientem, protože by to bylo pro něj nebezpečné. Ale mohu třeba učit slepecké Braillovo písmo, mohu učit psaní na klávesnici, můžu učit některé úkony ze sebeobsluhy. Naším hlavním cílem je klienty trošku probudit ve vztahu k onomu vnímání toho svého postižení. Že prostě neskončil celý svět tím, že ztratili zrak nebo se jim nějak zhoršilo vidění. Jsou cesty, jak to zvládnout, aby mohli žít samostatně. Největším problémem je přesvědčit klienty, aby se nebáli používat bílou hůl, která je pro ně zásadní pomůckou především v orientaci.

Je to zkrátka taková věc, které se bojí, protože ji znají ještě ze světa, kdy viděli.
Oĺga Šintáková: Ano, je to takové stigma.
Vladislava Mušínská: Jen doplním, že to takto vypadá velmi lehce, protože Oĺga o tom hezky hovoří. Ale ten zdravotní handicap, který ona má, je velmi závažný. Pro některé lidi je to velmi stresující a traumatizující a nedokáží se s tím úplně vypořádat. Proto jsme velmi rádi, že ji tam máme, protože ona může ty lidi nasměřovat a motivovat. Díky ní oni opravdu přehodnotí ten svůj náhled na postižení a řeknou si, sakra, když to zvládla ona, tak to zvládnu i já.
Oĺga Šintáková: To je má hlavní úloha v Tyfloservisu. A ještě děláme i osvětovou činnost, tedy chodíme do různých škol a dalších zařízení, dáváme jasný signál světu, že zrakově postižení jsou tady mezi námi. Potřebují naši pomoc, ale chtějí být nezávislí a vše mohou dokázat, pokud budou chtít. Jen to budou dělat trošku jiným způsobem.

Tak nezapomeňte, příští týden sbírka Bílá pastelka, určitě přispějte, protože je to na dobrou věc. á Děkuji naším hostům Oĺze Šintákové a Vladislavě Mušínské z hradeckého krajského centra Tyfloservisu, že nám to dnes připomněly.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související